Úvaha: Rozhodli na úřadu správně?

Přidal  |  0 Komentáře

Jeden člověk, kterému je pronajata zahrádka  nejmenovaným úřadem veřejné správy, kde se rozhodování děje prostřednictvím kolektivních orgánů jako je Rada či Zastupitelstvo, onemocněl Parkinsonovou chorobou. Tento člověk měl podle smlouvy zaplatit roční nájem do konce prvního čtvrtletí daného roku. Vzhledem k jeho onemocnění ale potřeboval, aby mohl zaplatit v požadovaném termínu jen část, což udělal – jednalo se o větší část než polovinu – a zbývající část, která nepřesáhla 2 tisíce korun doplatit o 4 měsíce později. Požádal proto na výše uvedeném úřadu o tuto možnost z důvodu jeho onemocnění. Tento člověk neměl na úřadu evidován žádný dluh, či jiné pohledávky, které by mohly být důvodem k zamítnutí žádosti. Rada, která byla oprávněna k rozhodnutí v této věci, mu odklad zbývající části platby nepovolila.

To mě přivedlo k úvahám, co se při rozhodování v člověku vlastně děje. Moje úvahy Vám zde předkládám s vědomím, že se mnou nemusíte souhlasit.

Mám za to, že se v člověku při rozhodování uplatňují dva základní pohledy – rozumový a citový. Roli zde hraje jak vnitřní, chcete-li duchovní stav člověka a jeho momentální rozpoložení, tak i mnoho okolních vlivů jako například duch doby, výchova v rodině, vliv školy, médií, vliv blízko stojících silných osobností a jistě by se našlo mnoho dalšího. Také záleží na tom, jak je člověk sám pevný a silný a do jaké míry a jak snadno nebo nesnadno se nechá různými vlivy ze svého postoje vychýlit.

Ale vraťme se ke zmíněným pohledům. Rozumový pohled je nám v současné době pravděpodobně mnohem známější, než citový. Vždyť výsledek veškerého našeho – teď myslím lidstva obecně – snažení je velký technický pokrok, jakožto výsledek rozumového zkoumání. Žijeme v rozumové době a podle toho vypadá i současný život. Máme pračky, lednice, počítače, mobily, auta, lítáme do kosmického prostoru… ale otázkou je, zda si uvědomujeme, za jakou je to cenu. Možná, kdybychom zde uplatnili i citový pohled, tak bychom vnímali, jaký dopad mají naše vynálezy na planetu Zemi, na živé tvory, a to člověka nevyjímaje.

Mimochodem, člověk je jedním z vývojových druhů, který je momentálně nejvyspělejší, a tak by se dalo čekat, že bude nejmoudřejší, že bude vládnout ve smyslu sloužit. To neznamená posluhovat, ale být si vědom, že o ty, které mám pod sebou, se mám starat a ne jim připravovat špatné životní podmínky, či se nějak nadřazovat. Vždyť nižší živí tvorové jsou zcela závislí na prostředí, které hlavně člověk negativně ovlivňuje. Lidí je na planetě pořád více, naše vynálezy potřebují stále více energie, přírodních zdrojů, zasahujeme do přirozeného rázu krajiny, znečišťujeme vzduch, vodu, zemi.

Proč člověk neuvažuje o jiných způsobech řešení? Třeba jen uchovávání potravin. Šlo by to jinak, než spotřebováváním energie? Slyšela jsem například, že v pyramidě jsou na různých úrovních vhodné nebo naopak nevhodné podmínky pro život určitého typu. Takže v některých úrovních bakterie prostě vůbec nežijí.  A musí automobily nutně jezdit na benzín, naftu nebo plyn? Už dnes existují automobily, které jezdí na vodu :o) a třeba Nikola Tesla možná věděl i o jiných způsobech, když přinesl místo pohonných hmot do automobilu malou krabičku a on jezdil. Můžete se inspirovat i obytným automobilem, který jezdí po světě na rostlinný olej – odpad z kuchyně :o)  Eko Auto.

A v neposlední řadě – máme zbraně stále dokonalejší a nebezpečnější. Ale na koho? Jeden na druhého. Ptám se tedy sama sebe – jdeme správným směrem? Vládne nám v srdcích pochopení pro druhého – člověka, zvíře, rostlinu? Vládne v našich myslích a srdcích tolerance, mír, pokora před dokonalostí přírody a jejích zákonů a uvědomění si místa člověka v rámci tohoto vývoje a nikoli jako despotického vládce? Přináší nám něco z toho ten náš technický pokrok, ten náš rozumový pohled? Tím nezavrhuji technický pokrok, ani rozumový pohled, jen uvažuji, že pokud není vyrovnán citovým, nevede ku prospěchu.

Slyšela jsem, že Albert Einstein neuveřejnil všechny své objevy, protože si byl vědom, že by lidstvo na svém vývojovém stupni mohlo tyto poznatky použít ke svému neprospěchu, možná i k sebezničení. Zde bych si dovolila uvést jeden citát, který se připisuje právě tomuto muži a který mě osobně velice oslovuje: „Naším úkolem je rozšiřovat okruh našeho soucitu tak, aby zahrnul všechna živá stvoření a přírodu v celé její kráse.“ Pokud je pravda, co jsem o tomto muži slyšela, pak jistě nehleděl na svoji slávu, ale s pokorou k životu a ke všemu, co nás přesahuje hledal v rovnováze rozumu a citu poznání a pravdu. Proč to tady zmiňuji? Protože kdyby v tomto případě převažoval rozumový pohled, tak by výsledky uveřejnil bez ohledu na výsledný dopad, jak se to běžně děje v dnešní přerozumované době.

Kolik z nás mělo někdy silný pocit, že něco mají nebo naopak nemají udělat? A kdo tento pocit poslechl, tak odvrátil něco, co by pro něho nebo někoho jiného bylo zatěžující či zničující? Možná se tomu říká intuice. Kde se bere? Jak je možné, že zvířátka mají intuici daleko silnější resp. vnímají ji daleko lépe než my lidé, i když neříkám, než všichni lidé. Možná je to proto, že co se nepoužívá, to je jaksi v latenci, pokud to nezakrní. Vzpomínám si na několik příkladů. Např. je známo, že krysy opouštějí před vyplutím loď, která se následně potopí a lidé na ni klidně nastoupí, až na vyjímky. Jsou i případy, kdy má např. nějaký člověk silný pocit, že nemá letět letadlem, do kterého má již zakoupenou letenku a žádné vnější okolnosti mu v letu nebrání. On nakonec nenastoupí a letadlo spadne. Ale řekla bych, že těchto případů je relativně málo v porovnání se zvířátky. Skoro bych si byla jistá, že i v době, kdy tsunami zasáhla pobřeží jihovýchodní Asie, bylo mnoho zvířátek daleko od pobřeží a lidé pobývali dál v blízkosti moře.

Vraťme se nyní k příběhu uvedenému na začátku. Kdyby každý, kdo v této věci rozhodoval nebral v úvahu jen rozumem pro a proti, ale použil by i citový pohled, je otázkou, jak by celá věc dopadla. Možná jinak, možná že stejně. To, jak se člověk rozhodne, je výsledkem mnoha zkušeností a prožitků, které k nám pak podvědomě promlouvají… Kdo například nikdy neviděl nikoho s Parkinsonovou chorobou, ani o tom neslyšel, bude pravděpodobně uvažovat jinak, než ten, kdo ji zažil ve svém nejbližším okolí. A tak je to se vším. Nelze se tedy na nikoho zlobit nebo rozčilovat. Každý má vlastní zkušenosti, někdo bohatší, někdo chudší a každý má též právo na svůj vlastní názor. I my. Např. Radu volí zastupitelé a zastupitele volíme my, občané. Takže koho jsme se rozhodli zvolit, ten nyní za nás rozhoduje.

Ale kdo ví, jak to všechno je. Cílem úvah není říkat, jak věci jsou, jen přináší náměty k zamyšlení těm, kdo o to budou stát.

Přeji všem moudrost v rozhodování a mnoho zdaru ve věcech směřujících ku prospěchu všech.

Foto: autorka