Na konci světa

Přidal  |  0 Komentáře

Do deníku jsem si napsala: budu muset změnit svůj názor na Portugalsko. Tuto zemi jsem navštívila jen jednou před několika lety, a můj dojem tehdy byl – chudá a větrná země. Pravda, bylo to v březnu, slunce se jen stěží prodíralo mezi mraky, vítr škodolibě fičel po prázdném pobřeží a zvedal koudel písku, temně modrý oceán hrozivě hučel a spolu s větrem stavěl do cesty neviditelné překážky každém, kdo si chtěl v něm smočit jenom nohy.

Nedávná návštěva vypadala zcela jinak. Portugalsko ukázalo svoji nejpřívětivější tvář. Zatímco doma přízemní mrazíky dotíraly na přírodu a auta pokrývaly jinovatkou, portugalské pobřeží Algarve bylo zalité sluncem.
Ráda se dívám z letadla na zemi pod sebou. Považuji tyto pohledy za nejkrásnější. A jeden z těch skýtalo i Portugalsko. Naše letadlo sesedalo na letiště ve Faru. Krajina pod námi vypadala jako modrozelená krajková šála. Nedokázala jsem zprvu uhodnout co to je, až později bylo vidět roztroušené nepravidelné ostrůvky s nízkou vegetací v oceánu, a právě ty tvořily ten krajkový vzhled. Později jsme se do této krajkové říše zajeli podívat na člunech.
Ale nejdříve nás čekal konec světa.

Na konci světa
Ne, nebyl to ten ohlašovaný konec světa v mayském kalendáři, ale ten kontinentální. Jako dítě jsem coby suchozemec toužila po moři, stát se námořním kapitánem, respektive kapitánkou, brouzdat oceány a moři, hledat poklady a objevovat tajuplné neznámé země. Bohužel, většinu z toho už dokázali jiní. A stejně bych se v té době jako žena neprosadila. Tak to zůstalo jen v mých představách. Ale všechny tyto sny uskutečnili dobrodruzi již přede mnou, a většina z nich byla Portugalci. Ať už Francisco Alvarez, Antonio Fernandes, Nuno Tristao, Bartolomeo Dias, Vasco da Gama, Fernao de Magalhaes a mnoho dalších, i když někteří z nich vyplouvali pod španělskou vlajkou, když jejich smělé plány nenašli pochopení doma. Ta touha objevovat a dobývat byla snad podněcována pohledem z nejzazšího cípu kontinentální Evropy na širý Atlantik a touhou vědět, co se nachází za zenitem. A je to tak, když stojíte na Cabo de Sao Vincente, Mysu svatého Vincenta, pod vysokým majákem s dosahem viditelnosti signálu 95 km a díváte se na ohromný oceán, cítíte jak vám stoupá adrenalin v krvi a touha vydat se za obzor. Místo toho jsem zašla do krámku se suvenýry a na památku si koupila korkovou podložku s majolikovou dlaždicí, na které je vyobrazená nádherná plachetnice. Aspoň ta mi bude vždycky připomínat dětské sny.
Obvykle na tomto konci světa hodně fouká, proto je zde rozlehlý trh se svetry a čepicemi. Svetr z pravé ovčí vlny s hezkými vzory zde pořídíte za 25 €. Kromě toho upoutá místní keramika, velmi pestrá, na níž z barev převládá žlutá, jenž je barvou písku a divokých skalních útesů. A samozřejmě slunce, které hojně rozdávalo své teplé paprsky po celou dobu našeho pobytu.
Tento mys Římané pojmenovali Promontorium sanctum, tedy Svatý mys a podle legendy byl sídlem bohů. Zřejmě proto tu také stával františkánský kostel ze 16. století, ale od roku 1846 tu na jeho ruinách zbudovali zmiňovaný maják.
Kousek za zátokou od tohoto mysu se rozkládá malé příjemné městečko Sagres. Na skále nad mořem je velká kamenná pevnost, v níž kdysi stávala slavná námořní akademie, kterou založil Jindřich Mořeplavec. Princ Jindřich byl třetí z pěti synů krále Jana I. Protože Jindřich věděl, že nemá moc velkou šanci dosednout na portugalský trůn, mínil se zapsat do jeho dějin jinak. Jan I. přál dobyvatelským výpravám a Jindřich se stal jejich koordinátorem. Jeho škola měla vychovávat dobyvatele a objevitele, přestože Jindřich se plavil za svůj život jen třikrát do Ceuty a Tangeru. Přízvisko Mořeplavec získal za celoživotní úsilí proslavit Portugalsko jako zemi objevitelských výprav. Jindřich ve své škole shromáždil mořeplavce, astronomy a rytce map všech národností, studoval zprávy o všech objevných plavbách a podle toho jeho žáci upravovali mapu světa. Byl to základ k velkým objevům. Po nájezdech piráta sira Francise Drakea se zde zachovala jen bílá kaplička a z bývalé školy jen obří větrná růžice s průměrem 40 m .

Lagos
Při vyslovení slova Lagos (čti Lagoš) jsem si vzpomněla na langoš, ale s tím to město nemá nic společného. Možná jen to, že zde dobře vaří. Lagos patří k větším městům na západním algarverském pobřeží. Byli to Féničané, kteří jako dobří obchodníci na tomto místě založili svou osadu. Po Řecích a kartagincích přišli Římané a pak Maurové. Po příchodu kresťanů se Lagos stal významným překladištěm otroků a jejich dražby se zde konali už v roce 1441. Dražební dům stojí v přístavu dodnes. Kousek od něj sedící socha Jindřicha Mořeplavce.
Lagos je velmi příjemné město pro oddych a rekreaci. Jako první to pochopili angličtí a němečtí důchodci, kteří zde mají domky nebo apartmány ve vlastnictví. Když pomine turistická sezona, je tu příjemný život, koupání i spousta kulturního a sportovního vyžití na několika golfových hřištích. K dispozici je spa, wellness i tělocvičny. Najdete je v samostatných salonech nebo v luxusnějších hotelích jako je například Cascade. Prostorné apartmány nepostrádají dokonale vybavenou koupelnu s vanou a výhledem do zahrady či venkovní bazén. Při příjezdu vás přivítá televize s vašim jménem na obrazovce a malým pohoštěním. Nicméně lepší než televize je obraz zapadajícího slunce do Atlantiku. Na své si přijdete i při jeho východu a koupání se v jeho paprscích nebo průzračném oceánu.
Lagos, jako všechna jižanská města, ožívá večer. Když slunce ulehne ke spánku, rozsvítí se restaurace i malé bary, kavárny a butiky či obchůdky v křivolakých uličkách historického centra. Prakticky všude se dobře najíte, doporučujeme mořské plody a ryby, ty jsou čerstvé a jejich chuť se nedá porovnat s těmi mraženými u nás. Nezapomeňte na víno, které je zde hutnější a sladší díky vyšší cukernatosti vinné révy. A samozřejmě určitě si v Lagosu něco kupte, alespoň na památku. A až budete procházet obchůdky, zastavte se v butiku Jotta 13 s českou bižuterií, kde se i česky domluvíte. Majitelkou je pohledná Lenka, která šla za hlasem svého srdce až do Portugalska. Městečko vás nabije novou energií, abyste se zas další den vydali za novými objevy.
Hezké a někdy i zcela opuštěné pláže najdete všude po okolí. Nejznámější jsou Praia Meia na východě, či Praia de Dona Ana nebo na jihu Praia da Piedade s roztodivnými skalními útvary. Podle legendy v jejich jeskyních si ukrývali naloupené poklady piráti. Prý je mnozí hledali, ale nikdo nic nenašel…
Adrenalin však můžete zakusit i jinde. Východní pobřeží je divočejší a vody oceánu bouřlivější. Narážejí s obrovským hukotem na pískovcové skály a jeho vlny se s větrem o závod rozlévají hluboko do písečných pláží. Tato místa jsou rájem pro surfaře a milovníky podobných sportů. Kousek za pláží „kotví“ karavany s celými rodinami, aby si užili této zábavy dosytnosti.

Vilamoura
Kdo se nemůže vzdát civilizace a městského způsobu života, nočních diskoték a zábav, nejspíš zvolí rekreační středisko Vilamoura. Představuje malé Monte Carlo s vlastním kasinem, vysokými činžáky a luxusními hotely mezi palmovými háji, středomořskou vegetací a pečlivě udržovaným trávníkem. Dojem luxusu a snobizmu podporuje zejména přístav, plný soukromých jachet od těch nejmenších po ty největší patrové s několika palubami. V blízkosti je několik golfových hřišť a samozřejmě široká pláž. Je hezká, dvě lehátka se slunečníkem tu stojí 15 € na den. Voda je teplá, na začátku října 23 stupňů Celsia, mírně bouřlivá a pokud se vám bude zdát studená, můžete na pláži sbírat mušle. Těch je tam moře…
Pokud by se vám však zachtělo strávit luxusní nerušenou dovolenou, doporučuji soukromý komplex Martinhal nedaleko městečka Sagres. Můžete si zde pronajmou dům se vším komfortem včetně soukromého bazénu s velmi moderním vybavením. Pokud jste jenom dva, stejný luxus a soukromí najdete v apartmánu. Pod komplexem je restaurace s vynikající středomořskou kuchyní a pod ní nádherná pláž. V okolí široko daleko nenajdete žádný rušivý element, jen tiché sousedy, kteří nemají do peněženky nikdy hluboko. Své nervy můžete uklidnit v perfektně vybaveném spa vystavěném v duchu fueng shu a souladu jing a jang. Kromě toho je tu tělocvična, tenisové kurty, velký venkovní bazén, butiky, dětský klub. Jedna noc mimo sezonu zde přijde na 160 €.

Faro
Jeho název vznikl z arabského Haro, které mu dal jeho zakladatel Ben Said Ben Harum. Když ho Portugalci v roce 1249 dobyli, změnili jeho název na Faro. Stará část se rozkládá nedaleko poklidného přístavu a od moderních čtvrtí ji oddělují mohutné hradby. Ty jsou vidět, když vyplouváte z přístavu. My jsme se vydali malými čluny do přírodní rezervace, která z letadla vypadá jako belgická krajka. Pluli jsme kolem ostrůvků s nízkou vegetací zato osídlenou velkým množstvím různého druhu ptactva. Každou chvíli jsme vyrušili nějaké hejno a nebyli to jen rackové.
Přistáli jsme na ostrově s vysokým majákem a několika malými domky, které tvořily jakési semknuté městečko. Víkendové domky zely prázdnotou, jen sem tam pan domácí zaléval ibiškové keře. Život na ostrově prozrazovala pouze místní restaurace, kde nás čekal rovnou před pláži prostřený stůl. Nebudu lhát, že od těch dobrot se nám nechtělo už nikam. Čtyřhodinový oběd je vizitkou sám za sebe. Slíbila jsem si, že jednou se sem vrátím, nejen kvůli vynikající kuchyni, zas takový gurmán nejsem, ale kvůli tomu božskému klidu, sepětí s přírodou, žlutému písku a plážím doslova zalitými sluncem. Od této chvíle je pro mne žlutá barva symbolem Portugalska. Ostatně ji má i ve státním znaku, barva tepla, štěstí a života.

Fotogalerie

Text Jana Sirotová
Foto autorka a archiv