Čelní autor literatury faktu a reportér Stanislav Motl vydal před krátkým časem v pražském nakladatelství Rybka Publishers obsáhlou knihu Děti Antonína Kaliny, která si plným právem zasluhuje kandidaturu na publikaci roku. Autor zpracoval životní příběh třebíčského rodáka Kaliny, zachránce stovek dětí, který jako jeden z mála Čechů získal titul Spravedlivý mezi národy. Sedmašedesát let po ukončení druhé světové války a dvacet dva let po jeho smrti – bez jediné reakce českých médií.
Věci v ČR dostávají spád až po vyjití Motlovy knihy. Díky jí se o člověku, který v pekle koncentračního tábora Buchenwald zachránil s nasazením vlastního života tisícovku dětí, začíná v tisku konečně hovořit. A Třebíč svému utajenému hrdinovi chystá pamětní síň, kterou bychom mohli ještě tento rok najít v třebíčské židovské čtvrti, jež byla spolu s bazilikou sv. Prokopa zapsána v roce 2003 do seznamu světového dědictví UNESCO.
Návrat nežádoucí
Antonín Kalina (1902-1990) se v roce 2012 stal zatím předposledním Čechem, který byl v Izraeli oceněn zmíněným titulem Spravedlivý mezi národy. Aniž by to u nás novináři jakkoli zaznamenali. Na rozdíl od mediálně proslulého Oskara Schindlera či Nicholase Wintona. O Schindlerovi, známému z filmu Schindlerův seznam, historici říkají, že jeho zásluhou přežilo zhruba 1100 převážně židovských vězňů. Podnikateli se podařilo za pomoci úplatků a osobních kontaktů přesunout tyto lidi z polského Krakova, kde u něho pracovali, do své továrny v Brněnci u Svitav. Druhý populární a právem uctívaný hrdina Winton organizoval převoz více než šesti set dětí z naší země do Velké Británie. Akce financoval z velké části z tzv. mnichovského úvěru. Jedná se o půjčku, kterou nám bezprostředně po ostudné mnichovské dohodě v roce 1938 poskytla Velká Británie k „ překonání těžkostí“. Z této částky (naše země z mnichovského úvěru vyčerpala 2,5 milionu liber) byl mj. dotován fond pro vystěhovalce, z nichž většinou byli Židé. Antonín Kalina se od obou těchto mužů zásadně lišil.
„Záchranu dětí totiž vymyslel a řídil jako politický vězeň, který měl v průvodních listinách gestapa napsáno – Návrat nežádoucí,“ říká Stanislav Motl. „ Nonstop den co den, noc co noc mu šlo o život. Přesto se mu tato záchranná akce, která nemá v dějinách druhé světové války obdoby, ve spolupráci s několika málo dalšími zasvěcenými buchenwaldskými vězni, povedla. Kalina nejenom, že zorganizoval dětský blok, ve kterém ukrýval ty nejslabší, nejmenší a nejbezbrannější, ale staral se jim i slušnější deky a občasné příděly jídla navíc. Podařilo se mu dokonce i to, že děcka nemusela na každodenní ranní sčítání a nebyla fyzicky trestána. Lstí a osobní statečností s využitím perfektní němčiny bránil všemi možnými způsoby jejich zařazení do transportů končících u plynových komor a v závěrečné fázi i do pochodu smrti.“
Příběh buchenwaldského bloku č. 66
Je třeba dodat, že Motlova publikace je zároveň psána v širokých souvislostech a měla by bezesporu být zařazena do školní povinné četby. Její druhé tzv. autorské plátno je historická sonda do politických poměrů jak dvacátých a konce třicátých let minulého století, bez čehož by čtenář mnohdy tápal v souvislostech. Navíc nám encyklopedicky přibližuje nacistický princip vězeňství včetně likvidačních koncentračních táborů.
„Se jménem Antonína Kaliny jsem se prvně setkal v polovině devadesátých let minulého století v Izraeli“ vzpomíná reportér Motl. „Tehdy jsem se při debatě s několika historiky a specialisty na holokaust dozvěděl o tomto hrdinovi a jeho mimořádnému činu. Bylo to pro mě něco neuvěřitelného. Nechápal jsem, že se o něm v České republice vůbec neví a to navíc v době, kdy u nás příběh Oskara Schindlera zaplňoval přední stránky novin …“
Dělník a předválečný odborář
Antonín Kalina se narodil v Třebíči 17. února 1902. Otec byl ševcem a obuvníkem se vyučil i jeho Toník, druhý z dvanácti tátových dětí. Bída byla jejich údělem, což v dospívání Antonína Kalinu formovalo i politicky. Vychodil pouze základní školu, neboť na studium nemohl mít ze sociálních důvodů ani pomyšlení, hodně se však vzdělával četbou knih. Byl přirozeně inteligentní, s všeobecným rozhledem, navíc měl talent na cizí jazyky. Právě ty mu později dopomohli k tomu, aby se stal „blokařem“ v koncentračním táboře, neboť mimo jiné perfektně ovládal němčinu. Antonín byl stejně jako jeho otec velmi zručným řemeslníkem a měl přirozenou autoritu mezi ostatními dělníky, takže několikrát stál v čele jejich odborové organizace. Ve dvacátých a třicátých letech se často ocitl bez práce jako desítky a stovky jiných. Oba Kalinové, otec i syn se po roce 1921 hlásili k myšlenkám tehdejší komunistické strany, což jim u zaměstnavatelů pouze přitěžovalo a při propouštěcích vlnách vždy patřili k prvním, kteří ztratili práci. Třebíč měla v předválečném Československu specifické postavení, neboť zde bylo historicky hojně zastoupeno dělnictvo – soukeníci, tkalci, koželuhové i ševci a přezdívalo se jí „rudým městem“. Antonín Kalina patřil mezi přední organizátory několika stávek za zvýšení mezd a za lepší sociální podmínky zaměstnanců. Proto byl na čelním místě černé listy četnictva, spolu s dalšími odboráři, komunisty a členy sociální demokracie. Tyto tři kategorie nacisté ihned po okupaci začali posílat do koncentračních táborů. Zatčen byl Kalina coby nepřítel Říše českými policisty hned druhý den po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava, 16. března 1939. Jeho následující cesta utrpení vede přes brněnský Špilberk na Pankrác do Prahy a pak – koncentrační tábor Dachau. Odtud na podzim 1939 je sedmatřicetiletý Kalina odtransportován do Buchenwaldu, kde si časem vybuduje mezi ostatními vězni oprávněný respekt a vedením tábora je pro perfektní němčinu ustanoven do funkce vedoucího baráku – blokaře.
Jak se kniha rodila
„Po návratu z Izraele do Prahy jsem postupně vyhledal několik bývalých koncentráčníků. Poměrně dobře si Kalinu pamatoval někdejší vězeň Buchenwaldu a spisovatel literatury faktu Miloslav Moulis. Věděl o té záchranné akci, ale větší podrobnosti Moulis ani dalším mnou oslovení bývalí vězni neznali,“ popisuje své pátrání Motl.
Pak Stanislav Motl objevil při pracovní návštěvě USA knihu Rescuers – Zachránci, kde je o Kalinovy jedna kapitola. Během dalších měsíců bádání se mu dostala do rukou část písemných vzpomínek někdejšího vězně z Kalinova bloku č.66 Roberta Bὓchlera. Tento významný izraelský historik, archivář a spisovatel, rodák ze slovenských Topolčan, se příběhem dětí z Kalinova bloku začal zabývat vůbec jako první, brzy po skončení války. I přes všechny pátrací úspěchy ale pořád ještě neměl Motl vše potřebné pro napsání knihy k dispozici.
„Zlom pro mě nastal v roce 1999,“ vzpomíná. „To když v publikaci Terezínských studií a dokumentech vyšla část obsáhlého rozhovoru Anny Hyndrákové s MUDr. Jindřichem Flusserem, bývalým vězněm několika koncentračních táborů včetně Buchenwaldu. Tento člověk byl jedním z nejbližších přátel Antonína. A co víc – výrazně se podílel na jeho záchranné akci. Na otázku Hyndrákové, kdo že ten Kalina vlastně byl, doktor Flusser odpověděl:
„Český komunista. Vězen od roku 1939. Jediný opravdový chlap, na kterého jsem si v životě sáhl.“
Během doby se Motl díky ochotě vedení Židovského muzea v Praze dostal ke kompletnímu rozhovoru Anny Hyndrákové s Jindřichem Flusserem a v roce 2009, kdy psal knihu Oběti a jejich vrazi, již část jedné kapitoly věnuje právě Antonínu Kalinovi. „Stále to však bylo na celý rukopis málo,“ svěřuje se Motl.
V roce 2012 natočil americký producent Steve Moskovic dokumentární film Kinderblock 66 – Návrat do Buchenwaldeu. Je to příběh čtyř Kalinových dětí, mezi nimiž figuroval i Naftali Duro Fὒrst, kterého Stanislav Motl rovněž vyhledal.
Chasid Umot ha-Olam
Moskovicův snímek má však jednu velkou zásluhu. V Památníku hrdinů a obětí holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě začali více než dvacet let po Kalinově smrti projednávat možnost zařadit tohoto bývalého českého politického vězně mezi Spravedlivé mezi národy. Zmíněný termín, v hebrejštině Chasid Umot ha-Olam, je výrazem ocenění lidem nežidovského původu, kteří v době německého nacismu přispěli k záchraně Židů. Tento titul uděluje Komise pro rozpoznávání Spravedlivých, která byla založena v roce 1963.
Při sběru materiálů na knihu Děti Antonína Kaliny přišel čas vydat se do Třebíče, neboť Motl stále ještě neměl dosti dobře zmapované hrdinovo dětství a mládí, které v rodném městě prožíval. A vzhledem k tomu, že Antonín Kalina zemřel koncem 80. let minulého století, byl si reportér jistý, že najde nějaké jeho příbuzné. Což se také i stalo.
Motlův autorský majstrštyk
„Štěstí mi přálo a poznal jsem, bylo to i velkou zásluhou ředitelky MKS v Třebíči Jaromíry Hanáčkovém, osobně Kalinovi synovce Petra Kalinu a Jaromíra Slavíka. Dále pak členy rodiny MUDr. Jindřicha Flussera, která připravila rukopis knihy Život na úvěr, dílo posléze vyšlo soukromým nákladem. Rodina Jindřicha Flussera rovněž uschovávala část pozůstalosti Antonína Kaliny. Podařilo se mi také díky příbramskému badateli Petrovu Rusňákovi získat i dva dokumenty, týkající se Kalinovy poválečné činnosti.“
A tak ze střepů a střípků informací, faktů a událostí dlouhém měsíce publicista Motl trpělivě skládal mozaiku knihy, která posléze vyšla v předvánočním čase minulého roku a dala do pohybu medializaci hrdinova činu v ČR.
Stanislav Motl
Děti Antonína Kaliny –
Příběh českého vězně, jehož odvaha překonala sílu smrti
300 stran, pevná vazba, čb fotografie
ISBN 978-80-87067-31-4
Rybka Publishers
