Na naší cestě za mistry křišťálu jsme se vypravili do Nižboru, který se svého času nazýval Nová Huť pod Nižborem. Jsme v Křivoklátské vrchovině, v údolí řeky Berounky, slabých 7 km severozápadně od Berouna. Dobová sklárna, kterou najdeme přímo v obci, letos slaví 111 let od svého založení. Její název nese jméno zakladatele dnes již třísetleté tradice rodové sklářské dynastie Rὓcklů, specialistů na ručně vyráběné křišťálové sklo.
Toulavé boty podnikavých předků
Rὓcklové přišli do českých zemí pravděpodobně z území dnešního Švýcarska. Bylo to na přelomu 17. a 18. století. Cestou se po překonání bavorské strany dostali na Šumavu a pak dále do východních i severních Čech. Historie tohoto rodu je obdivuhodná. Hovoří o velkém talentu, nesmírné píli, pracovitosti i houževnatosti. Listinné prameny dokládají, že Sebestian Rὓckl pracuje jako tzv. skelmistr na jedné z šumavských hutí již v roce 1704. Přímí předchůdci zakladatelů nižborské sklárny se usadili na Chrudimsku, kde v roce 1864 Jan Rὓckl založil sklářskou huť v tamním Cyranově Wostrově (jeho bustu dnes najdeme na soklu v zrekonstruovaném velkostatku v obci Ostrov u Havlíčkova Brodu). Jeho podnikavý syn Antonín pak vybudoval sklárnu ve Včelničce u Jindřichova Hradce (1875), později ještě ve Skalici u České Lípy (1893). Jako poslední a nejmodernější v té době, vystavěl Antonín Rὓckl sklárnu v Nižboru, vesnici vzdálené slabých 7 km od Berouna, která funguje dodnes.
Novodobá historie
V roce 1923 se prosperující firma se sídlem v údolí řeky s výhledem na pravý břeh Berounky a ostroh s pyšně se tyčícím nižborským zámkem (dnes velkým turistickým magnetem), proměnila v rodinnou akciovou společnost, jejímiž akcionáři se stali výlučně členové rodiny Rὓcklů. O významnosti podniku svědčí fakt, že v meziválečném období produkovaly jeho závody prakticky veškerý sortiment užitkového domácenského a dekorativního skla, a to sklo křišťálové a olovnaté, čiré nebo barevné, zdobené rytím, broušením i malováním. Firma tehdy měla svá zastoupení i v zahraničí, mezi nejvýznamnější patřila ta v Londýně a Damašku.
Dějinné zvraty a kotrmelce
Po skončení druhé světové války byl podnik pro svou velikost znárodněn již v roce 1945. Dalším významným mezníkem je změna politického řízení státu v roce 1989 a návrat k soukromému podnikání. Po složitých peripetiích, včetně odkoupení vlastního závodu od Fondu národního majetku, se stává majitelem sklárny svých předků v Nižboru Antonínův pravnuk Ing. Jiří Rὓckl. V roce 1992 zakládá firmu „Antonín Rὓckl a synové s.r.o, sklárna Nižbor“.
Přišel čas bezesných nocí a investic, ale Rὓcklové si tradičně umí vyhrnout rukávy a vědí jak na to. V prvé řadě je zmodernizován provoz včetně tavícího agregátu, chladících pásových pecí a řídícího systému pro hutní provoz. Sklárna přechází ze svítiplynu na zemní plyn, což radikálně zvyšuje kvalitu výroby a umožňuje i její výtěžnost. A v investicích do rekonstrukce a modernizace se pokračuje. Jiří Rὓckl ale nepodceňuje ani propagaci a cestovní ruch. Proto jako jedna z prvních skláren se Nižborská chlubí již od roku 1996 nejen vlastní prodejní galerií v areálu s možností občerstvení pro zákazníky, ale již v té době navazuje spolupráci s cestovními tuzemskými i evropskými turistickými kancelářemi a nabízí exkurze do výrobních provozů sklárny s odborným výkladem.
V roce 1998 došlo k další transformaci. Firma Rὓckl a synové se mění v akciovou společnost Rὓckl Crystal, i když by ji lépe slušelo Rὓckl a dcery, neboť otec předává štafetový kolík něžnému pohlaví. Řízení rodinné akciové společnosti se ujímá Ing. Simona Prokopová-Rὓcklová v roli generální ředitelky a Markéta Rὓcklová v roli ředitelky pro PR a turismus. Jelikož v její kompetenci je i styk s médii, stává se pro tuto chvíli naší průvodkyní po provozu. Čeká nás prohlídka dlouhá cca 45 minut, kdy se na vlastní oči přesvědčíme, jak se rodí křišťálová krása, dokonce si budeme moci, tak jako ostatní turisti, kteří o to požádají, osobně vyzkoušet, že vyfouknout kupříkladu pohár není žádná legrace.
Od pece do pukárny a brusírny
Ještě než vejdeme do samotné sklárny, tak nás zkraje areálu vítá dřevěný sklář v životní velikost, za zády má vitríny s dobovými fotografiemi i momentkami slavných osobností, které se zde poklonily umění nižborských mistrů. Nechybí ani ukázka směsí, které včetně písku jsou základními surovinami výroby křišťalu. Po úvodním slově průvodkyně vstupujeme spolu se skupinou dalších výletníků do sklárny, jejíž součástí je expozice, neboli část provozu přístupná veřejnosti. Je třeba se dívat, kam šlapeme, respektovat bezpečnostní žlutou linii, především pozor na foukače a odnašečky žhavého materiálu.
I když venku povolila letní horka, v hale u pece Jana II., která nese jméno manželky inženýra Rὓckla nám stejně brzy máčí pot podpaží. „ Tady dochází k tavení střepů a sklářského kmene v plynových pecích při teplotě 1450 stupňů Celsia na sklovinu,“ vysvětluje Markéta Rὓcklová. „Ta je následně nabírána sklářskými píšťalami…“ Jedná se výhradně o mužskou profesi, což je dané objemem plic. Foukači jsou v tričkách i nátělnících a i když jsou osobně součástí prohlídky, musí plnit normy. „Dělá se tady na osmihodinové směny,“ čte nám průvodkyně myšlenky, „a jede se na třísměnný provoz. Pec totiž nesmí vychladnout. Její životnost je asi deset let nepřetržitého fungování. Prapůvodně byly sklářské pece na dřevo, později na uhlí, tahle se krmí plynem.“ Pozorujeme úžasný koncert sehraných lidí. Sledujeme, jak je vřelá hmota nabírána píšťalami a jak ji skláři foukají do dřevěných forem. Pak následuje několik hodin výrobku v chladící peci. 
Odtud polotovar putuje do tzv. pukárny, kde jsou oddělovány nepotřebné části od vyfouklého skla pomocí plamene nebo diamantové pily. „Nepovedené či naprasklé kusy jdou zpět k tavení, my přejdeme do brusírny,“ vybízí nás Markéta Rὓcklová, když jsme se dosytnosti vynadívali. Zajímavá je i dílna uměleckého dekorování.Tady se pracuje v sedě, už je tu i dýchatelno. Japonské turistky odkládají vějíře, kterými jsou vybaveni. Diamantové kotouče vydávají charakteristický svist, a pracuje tady pro změnu zase většina žen, které se soustředí k vybrušování předem nakreslených dekorů s pečlivostí jim vlastní. Právě tady dostávají konečnou podobu i různé křišťálové ceny, proslavené sportovní trofeje a poháry, které se v Nižborské sklárně vyrábějí, jako je kupříkladu soška Českého lva nebo pohár Prezidenta republiky. Závěrem exkurze máme ještě možnost si prohlédnout novou kolekci SUNSHINE o jedenácti kouscích, kterým kraluje karafa se dvěma poháry. Pod anglickým názvem se skrývá poetický leč výstižní český překlad Sluneční svit. Série křišťálu s obsahem 24 % olova a zlatým dekorem je jedním slovem – úžasná. „Tu jsme vyrobili k oslavě 111. výročí svého založení,“ vysvětluje závěrem naší exkurze průvodkyně.
Kolekce dokumentuje vysokou úroveň ruční práce tvůrců tohoto skvostného olovnatého křišťálu, jejich um, invenci a hluboký vztah k tradicím Nižborské sklárny. Vše v duchu motta „otce zakladatele“ Antonína Rὓckla, které můžeme brát i jako recept k úspěchu : Modli se a pracuj!
Ivan Černý
