Tajemství Josefova pivovaru

Přidal  |  0 Komentáře
poslanec_ZS

Josef Svozil – moravský vzdělanec a zakladatel pivovaru Litovel

Čtenářům se dostává do ruky kniha se zajímavým osudem, neboť se jedná o polozapomenutý rukopis. Autorkou dvoudílné knihy Josefův pivovar je Zlata Svozilová.
V dnešní době už se nestává, aby dílo vyšlo až po pisatelově smrti. Šuplíkový rukopis čekal padesát let na vydání. Na knižním trhu je podobných, dnes už trochu archaických knih, jako šafránu. Vydání  této knihy je tedy určitou senzací.
Autorka začala rukopis psát v těžké době, jako vdaná žena, v 50. letech minulého století, v časech velmi nepříznivých nejen pro její rodinu. S vydáním svého díla zřejmě ani nepočítala. A když, tak spíše s jeho první částí, nazvanou Kořeny, která pojednává stylem rodinné kroniky o moravském rodu Svozilů. Zaměřila se na svého dědečka Josefa, který žil v polovině 19. století, a svou osobností, vzděláním a tvůrčím duchem převratně ovlivňoval kraj, ve kterém žil – město Litovel a jeho okolí.
Kniha spatřila světlo nakladatelského světa jen díky píli a vytrvalosti autorčiny snachy, inženýrky chemie Vladimíry Opichalové, která se stala po manželově úmrtí takříkajíc „strážkyní pokladu“. Dnes jsme jí položili několik otázek.

Co jste si myslela, když jste ten rukopis psaný na stroji s manželem Mojmírem objevili?
Rukopis jsme našli až po smrti mojí tchyně Zlaty Svozilové – Opichalové v roce 1994. Když jsem oba díly nazvané Kořeny a Sestřenice přečetla jedním dechem, byla jsme nadšená. Do práce na jeho úpravě jsem se pustila v době mého italského pobytu a potom až  po manželově smrti v Praze. Byla jsem ženou v domácnosti a začínal internet. Oba díly bylo nutné přepsat na počítači. Byla to úmorná práce – jména v knize byla „maskovaná“. Josef Svozil byl Jan Smékal, Litovel byla Rybín atd. Přepisování, škrty, po padesáti letech i nová čeština. Pracovala jsem na tom deset let, samozřejmě s přestávkami.

Strhující je začátek knihy. V době napoleonské bitvy u Slavkova  potká majitel selského gruntu Josef Svozil mladou ženu, hovořící jiným jazykem. Je to Francouzka, která po smrti svého manžela, šlechtice a francouzského vojáka, který padl v bitvě, putuje Moravou a hledá cestu zpět do Francie. Je vyčerpaná, navíc těhotná… To je tedy parádní start knížky!

Ano, tak začíná příběh Svozilovy rodiny. V románu se vyskytují celkem tři generace Josefů Svozilů. Celá rodina je velmi početná, její jednotliví členové mají zajímavé osudy, které se vzájemně proplétají. Zlata ale zaměřila svou pozornost na třetí generaci, na zakladatele pivovaru v Litovli, tedy na svého dědečka.

Momentka ze křtu knihy, uprostřed editorka Vladimíra Opichalová

Momentka ze křtu knihy, uprostřed editorka Vladimíra Opichalová

Hlavní postavou je významný člověk, který žil ještě za Rakouska, byl to vlastenec, poslanec, dobrý hospodář, podnikatel a novinář.  Dnešní doba je mu trochu dlužna a tak aspoň tato kniha připomene jeho osobnost.
Josef Svozil musel přerušit studia medicíny ve Vídni a ujmout se rodinného statku v Seničce poblíž Litovle. Byl vzdělaný, měl rozhled a organizační vlohy. Chtěl dovést kraj k prosperitě, kterou viděl ve stavbě pivovaru, později cukrovaru a sladovny.  Přesvědčoval tvrdé selské hlavy o důležitosti podnikání pod vlastní správou. A to se mu podařilo. Probouzel v nich vlastenectví. Jednadvacet let byl poslancem Moravského zemského sněmu v Brně a dvacet let poslancem Říšské rady ve Vídni. Byl činný i jako novinář. Zlata si na něj uchovala hezké osobní vzpomínky z dětství.

Autorka knihy Zlata Svozilová

Autorka knihy zamlada

První díl končí nástupem další generace, kdy na scénu vstupují dvě dívky ze Svozilova rodu, Káťa a Renata. Druhý díl s názvem Sestřenice je napsán trochu jinak, řeklo by se ženským stylem.
Křehká Káťa a ambiciózní Renata se spolu trochu střetávají, každá je jiná. Ocitáme se v prostředí vyšší střední třídy v Brně za protektorátu, a to je jiný pohled, než byl v prvním díle. Kaťa se zamiluje do německého chlapce ze Sudet a do jejich osudu nemilosrdně zasáhne válka. Je to součást naší historie.

Z rukopisu je zřejmé, že autorka chce cosi vypovědět, ale zároveň něco skrývá, postavy sice věrně vylíčí, ale nepřeje si, aby je někdo poznal, zejména ji samotnou. Jako by před rodinou něco skrývala…Mohla jste i vy být při zpracování knihy zcela upřímná?
To byla pro mne zásadní otázka. Bohužel, druhý díl se mi dostal do rukou až po autorčině smrti, nevěděla jsem nic o její první lásce k sudetskému Němci. Až teď se dozvídám, že to byla velká tajná láska, ale jinak pamětnice již neví nic. Jak to bylo dál, proč se s ním rozešla…, jen to vím, že celá jeho rodina byla ze severní Moravy odsunuta. Ale pátrám dál.  Zítov je Domašov nad Bystřicí. Jak by se už jako vdaná v té době mohla přiznat ke své první lásce? Manželovi? Synovi – ten nechtěl slyšet vůbec nic! Psala román  v 50. letech, i proto zastírala rodinné skutečnosti. Ale myslím, že autorka má na všechna svá tajemství právo.

Prozraďte, je tedy Zlata Káťou?
Podle mne je Káťou i Renatou.

Zlata Svozilová, občanským jménem Opichalová, možná v duchu doufala, že by mohla být spisovatelkou, protože byla sečtělá, talentovaná a do díla se pustila s určitoubez nazvu-0980 znalostí psaní, nikoli pouze s deníkovými záznamy. Kniha má valašský kolorit, ať už postavami, tak použitím nářečí. I to je dnes vzácností. Škoda že pod vlivem událostí ve společnosti a patrně i osobních pocitů v psaní už nepokračovala.
Editorka díla Vladimíra Opichalová měla štěstí na nakladatele. Kniha vyšla koncem roku 2015 ve vydavatelství Host za finančního přispění Olomouckého kraje a Pivovaru Litovel a.s. a zaujme i svou působivou grafickou úpravou.

Taťana Březinová
Foto archiv Vladimíry Opichalové