Pražská Galerie Zahradník, po nedávné velmi úspěšné výstavě současného ruského fotoreportéra Maximišina, představuje v současných dnech foto projekt MJU NAME, tříčlenné partičky studentů Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Slezské univerzity v Opavě. Po předchozí Maximišinově prezentaci je to však pro diváky studená sprcha. Zklamání by se ale jistě mohli vyhnout, pokud by si řádně přečetli úvodní slovo kurátorky výstavy Štěpánky Stein, kde ona sama většinu snímků charakterizuje coby „letmé pohledy“ a „prchavé okamžiky“ šedi všedního dne.
Jak je to s nastupující generací nových fotografů, v čase, kdy rozvoj digitálních aparátů dosáhl takových dimenzí, že „už fotí kde kdo“? Je fotografie ještě určitý druh kumštu, nebo již pouhý způsob dokumentace, který už ani nelze nazvat uměleckým řemeslem? Nad tím se právě zamýšlí Galerie Zahradník, která si může dovolit přepych, vystavit začínající autory, nad jejichž pracemi se uměnímilovná veřejnost může třeba i utrhnout. Je však třeba říci, že chybami se člověk učí a první vlaštovka jaro nedělá. Možná, že příště už to bude lepší. Další dík pak patří za podporu mladých tvůrců společnosti ULTRALAB a SYN.
MJU NAME
Název tohoto autorského fotografického projektu snadno dešifrujeme, uvědomíme-li si, že se mj. jedná i o připomínku a oživení dnes již legendárního aparátu Olympus MJU. Tvůrčí skupina se skládá (abecedně řazeno) z Josefa Dvořáčka, Václava Hníka a Davida Vání, studentů zmíněného institutu. Ke jmenované výstavě v centru hlavního města V Jámě 8 si mládenci jako svého hosta přizvali slovenského fotografa Vladimíra Slivku, který svého času rovněž studoval na ITF, dnes je však již profesionálním fotografem a celé prezentaci dává určitý švih.
Kurátorka výstavy Štěpánka Stein (nar. 1976 Praha) je absolventka Vysoké školy umělecko-průmyslové a mimo vlastní tvorby se též zabývá teorií fotografie a fotografickým pracím českých designérů a architektů.
Co tím chtěl básník říci?
Při prohlídce výsledků snažení autorů vystavených prací se na jazyk dere otázka: Jak i co (a kdo) své žáky na ITF učí, když se výsledky rovnají ukázkám žáčků ze začátečnických kurzů fotografie některého z Kulturního domu železničářů. To je však spíše otázka pro pedagogy (včetně Vladimíra Birguse) onoho institutu, než pro jejich studenty samotné.
Štěpánka Steinová při svém vystoupení na vernisáži předvedla bravurní žonglování se slovíčky, neboť mj. pravila, že se jedná o instalace deníkových fotografií bez konkrétního časového rámce a že jejich tvůrci pracují s interakcí mezi divákem a jednotlivou fotografií, přičemž se skrze analogovou fotografii snaží respektovat své okolí a svůj prostor. To známý umělecký fotograf Jan Parkman, který má za sebou desítky výstav doma i v zahraničí, a vyučuje fotografii na střední škole, je stručný leč výstižný. Velmi mu vadí nejenom špatná adjustace a neostrost řady fotografií, ale především to, že je většina snímků samoúčelná a bez obsahu. Celkové působení výstavy – jako by to byli amatérští začátečníci. Abychom však všechno šmahem nekritizovali – Slivka některými svými snímky zaujme smyslem pro humor. Vyloženě dobré jsou pak obdélníkové momenty ulic Dvořáčka na výšku, nebo Hníkovy pestrobarevné krajiny.
Epilog
Počítačová kouzla jsou schopna i z nejhoršího podkladu vytvořit téměř umělecké dílo, umí-li to se speciálním programem ten či onen. Je hodně povolaných, ale málo vyvolených. Technika, ta se dá naučit snadno. Ale talent v apatyce nekoupíš, výtvarný pohled na svět není každému z nás dán a pokora k řemeslu s pílí, bez níž to nejde – nikdy nesmí chybět. O schopnosti zmáčknout spoušť v ten pravý okamžik, na který se třeba i léta čeká, to už je na dlouhé vyprávění. Co tím chceme naznačit? Že fotit jako když samopal střílí s jistotou, že pak z toho vždycky něco vyjde, je ta nejlepší cesta do příslovečných pekel. A alfou a omegou je výběr námětu. Máte-li ten pravý, z polovičky je vyhráno. Na výstavě MJU NAME jsme těch originálních mnoho neviděli. Tak snad až zase někdy jindy…
Dernisáž výstavy se koná 13. 3 2016.
Ivan Černý
Foto: Jan Parkman
