Jak známo, ženský akt je nepochybně nejoblíbenějším i nejfrekventovanějším námětem české fotografie. Mnozí jeho protagonisté patří k našim nejvýznamnějším a nejpopulárnějším fotografům. Kupříkladu Drtikol, Funke nebo třeba Štyrský jsou již legendy a jejich dílo se draží za slušné aukční ceny. Do současné špičky patří i Jan Parkman (1942), u jehož ateliéru jsme před krátkým časem zaklepali na dveře.
Pardon, zaklepali, to není ten správný výraz. Zabouchali, a pěkně rázně. Jinak by nás totiž nemusel slyšet. Ne snad, že by měl Mistr potíže se sluchem, ale ocelové trezorové dveře bývalého protiatomového krytu civilní obrany, v podzemí jednoho z pražských činžáků, ve kterém má svůj ateliér, jsou téměř zvukotěsné.
Za těžkými dveřmi nás uvítala příjemná vůně silného holandského tabáku a bohémské prostředí. Dýmky patří k Parkmanovi stejně jako černá bedýnka, řečeno slovy spisovatele Adolfa Branalda. Právě tak obrazy, grafika i starožitný nábytek a především – úcta a obdiv k ženám.
Nejdůležitější je nápad a neotřelý pohled
Akty Jan Parkman fotí vedle svých jedinečných zátiší, portrétů i reportážních fotografií nejraději. Neboť, jak praví při rozlévání vína na uvítanou, co může být na světě krásnějšího, než ženské tělo? A umí-li s ním tvůrce fotografie pracovat, nezáleží na věku, figuře ani váze modelky. Neboť nejdůležitější je nápad, kompozice a hra světel a stínů.
„ V neposlední řadě nutnost být jiný, než ostatní…“ shrnuje Parkman svůj recept na dobrý fotoobraz, jak svá díla nazývá. Ale jak lehko se řekne, a jak těžko realizuje…
Ani den bez focení
Jan Parkman není žádný umanutý samorost, který musel takříkajíc těžce objevovat Ameriku. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze a posléze FAMU. Nastudoval dostatečně historii i teorii, aby pak dřel fotografii v praxi při každé příležitosti. Fotil doslova každý den. Výsledky se záhy dostavily. Svou výstavní činnost zahájil v roce 1989 samostatnou přehlídkou tvorby v tehdy velmi významné Galerii Československého spisovatele. A dnes, když bilancuje, prsty na obou rukou mu sotva stačí: Francie, Belgie, Německo, Švýcarsko, Rakousko…Finsko i Norsko a Chorvatsko. V posledních letech vystavuje i prodává i v USA. Kupříkladu v New Yorku je na dražbách uměleckých děl o jeho výtvarné fotografie velký zájem. Domácích prezentací by se nedopočítal. Alespoň z posledních výstav jeho jedinečných zátiší nezapomeňme na Poděbrady či Náchod, před krátkým časem dvakrát vystavoval v Praze dokumentární fotografie ze svého tvůrčího pobytu v Karibiku, na Kubě. V současné době se připravuje na velkou soubornou výstavu toho nejlepšího z aktů, které fotografuje posledních patnáct let.
Ve výčtu Mistrových aktivit bychom neměli zapomenout na jeho pedagogickou činnost, kdy profesor Jan Parkman přednáší teorii fotografie.
Poetika aktu
O dráždicí erotice může být v Parkmanově případě jen málo řeči. Pokud tedy pomineme základní fakt, že ženská nahota je sama o sobě sexuální alfou a omegou našeho života. Jeho známý seriál aktů s maskami je toho příkladem. Ovšem, většinou mu jde o linie a křivky i o hru světel, přičemž leckde s náramným efektem více naznačuje, než ukazuje.
Samostatnou kapitolou je pak kolekce jeho ztvárnění kypícího života budoucí rodičky, kdy se z něho během fotografování málem stal porodník, neboť na modelku náhle přišly první křeče a stahy. I to se občas v ateliéru stává…
Při otázce, do jaké míry závisí výsledek fotografie na umělcově citovém vztahu k modelce, se Jan Parkman pobaveně usmál:
„Touze jsem podlehl pouze jednou., A byl z toho sedmiletý partnerský vztah…“
Od té doby si prý dává veliký pozor, aby do práce míchal srdeční záležitosti. To však nevylučuje nutnost modelku nejdříve dobře poznat, aby ji pak mohl dobře nafotografovat. Jak připomíná, oba si na sebe musí zvyknout a poznat se.
„V jednom případě mi to trvalo i dlouhé dva roky, než jsem reflektory ozářil nahou dívku v ateliéru…“ vzpomíná.
Na rozdíl kupříkladu od Jana Saudka, který si připravuje před fotografováním kreslený scénář a aranžované scény, kdy pak mu na samotné focení stačí doslova pár minut, Jan Parkman jde na „plac“ s očekáváním políbení múz. Nestává se často, že by ho zklamaly. Dopředu nemá vymyšlené polohy či pózy, dalo by se říci, že improvizuje a naslouchá sví tvůrčí intuici, ale s dobře sehranou modelkou brzy přijdou na ty nejvhodnější kompozice a záběry.
Pohled pod pokličku
Jakkoliv by následující řádky mohly vypadat jako fráze, je tomu skutečně tak. Největší životní láskou Jana Parkmana je fotografie. Takříkajíc se oženil s fotoaparátem, kterému, na rozdíl od žen, zůstal celoživotně věrný. Ba i značce, neboť Nikon, na rozdíl od představitelek něžného pohlaví, nikdy od dob zásnubních nevystřídal.
Abychom si nehráli se slovíčky – štěstím Jana Parkmana je fakt, že se mu práce stala koníčkem – či naopak? Také by se ale dalo říci, že je obětí svého povolání, kterému obětoval své srdce. Neboť, slovy písničkáře Honzy Nedvěda, kolikrát může člověk mít za života doopravdy rád. Dvakrát, třikrát? I to je moc… Faktem je, když se podíváme u Parkmanů pod pokličku, Mistr přiznává, že během své tvůrčí činnosti stačil mít tři zákonné manželky.
„Jsem otcem dcer Jany a Veroniky,“ zdůrazňuje pyšně a dodává, že tady rozhodně nepadlo jablko daleko od stromu.
Jana amatérsky fotografuje zejména krajiny, Veronika se prý ráda producíruje před objektivem, samozřejmě nikoli však otcovským. K nejmilovanějším osobám Jana Parkmana dnes ale patří tříletá vnučka, kterou průběžně fotografuje pro budoucí seriál o tom, co nemilosrdný čas udělá i s tou nejkrásnější tvářičkou.
Muzeum intimity
Jelikož umělecký fotograf, ostatně, jako každý kumštýř, léty zraje jako víno, pancéřové dveře jeho kryto-bytu se pořád takříkajíc netrhnou. Půvabné ženy se tady pravidelně střídají. Pro efektní foto jsou schopné snášet i fotografovy nálady, ale aby sáhli po smetáku nebo vařečce, toho se tedy Jan Parkman ještě nedočkal.
„Sám si vařím, sám si peru…“ konstatuje závěrem naší návštěvy s nadsázkou.
Tomuto stavu říká „odvrácená strana mince“, zvláště, když mu kamarádi a kolegové „ten babinec“ nepokrytě závidí. Zato tady modelky naschvál či náhodou často zapomínají nejrůznější propriety, jako jsou kupříkladu kalhotky nebo punčochy. Parkman ale není fetišista. Pokud se mu nezdaří dámám spodní prádlo vrátit, zřídí dle svých slov při ateliéru nikoli úschovnu ztrát a nálezů, ale malé Muzeum intimity. Spolu s expozicí černobílých aktů Mistra Parkmana to bude jistě jedno z nejnavštěvovanějších soukromých muzeí v Praze.
Jak známo, je lepší jednou vidět, než desetkrát slyšet nebo číst. Nyní máme možnost prohlédnout si alespoň pár snímků aktů z Parkmanovy dílny. Na jeho plánovanou výstavu v Kutné Hoře v druhé polovině roku včas čtenáře upozorníme.
Ivan Černý
Foto: Jan Parkman
