Královna české vitráže

Přidal  |  0 Komentáře

DSC_7085Toto staré umělecké řemeslo křehké krásy bylo od samého počátku svého vzniku především mužskou záležitostí. I když se barevné mozaikové výplně oken objevují již za časů antiky, největší rozvoj klasické vitráže souvisí se stavbou středověkých katedrál, kostelů i klášterů. Jestliže se dříve technika spojování barevných skel v obrazy převážně používala pro potřeby církve, v pozdějších dobách pronikla i do světských prostor a domácností jako dekorativní záležitost. Hovoříme o 19. století, kdy práce s menšími díly a rozvoj přesnějších technik vedla i k výrobě designových předmětů a šperků. A to už byla příležitost i pro ženy s jejich příslovečnou jemností a nápaditostí. Na špičce nemnohých současných výtvarnic a návrhářek, zabývajících se tímto jedinečným sklářským oborem, bezesporu stojí Jitka Kantová.

Od miniatur po velkoplošné vitráže

Tato talentovaná umělkyně v dobrém slova smyslu šéfuje jedinečné manufaktuře na výrobu vitráží všeho druhu. Dílnu společnosti Skloart, kde kouzlí s různobarevnými sklíčky spolu s životním druhem Richardem Kantou, najdeme v historické obci Lubenec, při rychlostní silnici Praha – Karlovy Vary. Zde mají zájemci o vitrážové předměty možnost pozorovat nejenom jejich výrobu v rámci turistické exkurze do dílny, ale mohou si zde i vybrat ze širokého sortimentu zboží, od miniatur a bytových doplňků až po velkoplošné vitráže, ba i jedinečné vitrážové plastiky, které rovněž Jitka Kantová s mimořádným tvůrčím zapálením navrhuje a realizuje. Současným vrcholem její tvorby je excelentní vitráž k výročí 700 let od narození Karla IV. K té se však ještě vrátíme.

Ve dvou se to lépe táhneDSC_7113

Jitka a Richard jsou spolužáci ze základní školy v Lubenci. Ze spolužáků se posléze stali manželé, a aby toho nebylo dosti, později i parťáci v rodinné firmě. Co se týče řemesla, jsou takříkajíc samouci, i když absolvovali školu ve Valašském Meziříčí.
„Vitráž byla v druhé polovině minulého století záležitostí spíše restaurátorskou,“ vzpomíná Jitka Kantová. „Mně ale přitahovala již během studia (vysoké školy pedagogické – obor výtvarná výchova, čeština – tu v polovině vzdala pro zaneprázdněnost – studium při práci, v té době učila na ZŠ i ZUŠ) pro svou barevnost a široký rejstřík možností uplatnění. Od šperků přes nejrůznější nápady, kupříkladu včetně stínítek lamp nebo dalších dekorací. Líbila se mi i jemnost práce, kdy mozaiky drží pohromadě cínové či olověné plátky a práce vyžaduje doslova cit a něhu…“
Pravý čas vitráží, dalo by se říci jejich renesance přišla prakticky až v konjunktuře 90. let, kdy prudce narostl počet opravovaných památek. Oživení přinesl i návrat podnikání začátkem devadesátých let minulého století a nečekané zbohatnutí určité sorty lidí, kteří si též začali zdobit své pracovní či obydlí touto křehkou krásou.
Tak lehké to zase ale nebylo. Především samotné začátky, kdy manželé Kantovi takříkajíc propadli magii barevných sklíček, byly dosti těžké, jak Jitka Kantová vzpomíná:
„Začínala jsem sama doma. Po večerech jsem řezala skla a sestavovala z nich barevná okna. Současně s tím jsem se snažila v tomto oboru poznávat taje starých mistrů, hledala nové směry a pomalu se zdokonalovala. Hodně mi dala i odborná stáž v Rotwailu u Stuttgartu ve firmě Glass Deriks studio.“
A tak se posléze rozjela v roce 1995 v Ústeckém kraji v obci Lubenec malá rodinná firma na vitrážovou uměleckou tvorbu. Zažila časy dobré i zlé, podařilo se jí přežít hospodářský útlum v krizových letech začátkem milenia a dnes plní zakázky doma i v zahraničí. Kromě běžných objednávek kupříkladu opravili manželé Kantovi luxusní dům arabského šejka.

DSC_7170Když dva dělají totéž, není to totéž

„Já jsem spíš na výtvarnou stránku věci,“ usmívá se Jitka Kantová, „na manželovi pak je, aby mé představy realizoval. I když se nevyhýbám klasice, tak nejvíce mně to táhne k moderní tvorbě, k abstrakci, ale záleží na klientovi a na tom, co si přeje…“
„Nápad a autorský záměr je to hlavní,“ nezlobí se Richard, který má na starosti realizací projektů své ženy a je důležitým spojením výrobního řetězu od návrhu přes realizaci i marketing a obchod společnosti. „Statisticky bych to viděl na devadesáti procentech. „Ostatní je výroba. Hlavně, že nám to funguje…“pochvaluje si Ing. Kanta.
Kupříkladu pro galerii v New Yorku dělali obrovskou kolekci superrealistické malby černochů na sklo, vyváží do Holandska, mají klientelu v Rusku a Německu.
Jedním z velkých úspěchů byla i jejich velkoprostorová vitráž, která před časem putovala z Lubence až do Milána.
„Před rokem jsme dostali možnost vytvořit rozměrnou vitráž s názvem Porta Bohemica – Brána Čech, poznamenává Richard Kanta. „Toto dílo vlastně reprezentovalo nejenom Ústí nad Labem, ale celou Českou republiku na světové výstavě Expo 2016 v Itálii, kolébce vitrážnictví z dob starého Říma.“
Jednalo se o velmi zdařilé realistické zpodobnění toku Labe a okolních skal. Z jedné strany obraz zdobí vinná réva, z druhé chmel. Práce na tomto unikátu zabrala šest měsíců horečné činnosti.

Vitrážové plastiky…

Sklářská výtvarnice Jitka Kantová je mimo jiné autorkou řady jedinečných plastik, doslova řečeno vitrážových soch, které však působí velmi křehce. Tyto mimořádné objekty zdařile snoubí hrubou krásu kamene s něhou a efekty barevného skla, spojené olovem či cínem. Co kus to neopakovatelný originál, jako kupříkladu Pocta Leonardovi. Ta však nevznikla nijak samoúčelně, ale nepředbíhejme…
„Socha byla vytvořena jako pocta rozumu a vynalézavosti…“ vysvětluje nám autorka, „začátku věku vodnáře, jenž by měl potlačit materiální touhu lidí a nadřadit u nich touhu po rozumu a myšlení. Za naší vsí by mělo být vybudováno úložiště radioaktivního odpadu – taková megalomanská a nesmyslná stavba. S přáteli jsme vyprovokovali referendum – první referendům v Čechách od spodu – proti vůli obecního úřadu. V referendu občané jasně dali najevo, že si nic takového ve svém okolí nepřejí, a tak jsem sochu vytvořila na počest lubeneckých, na počest jejich vítězství proti hlouposti a mamonu, na počest zdravému rozumu…“
Vitrážistku inspiroval známý obraz od Leonarda, jednoho z největších osobností středověku, dodnes však ne zcela pochopeného představitele renesance, o němž někteří vykládají, že jako zednář znal největší tajemství světa.
„Okolo centrálního motivu plastiky jsou znázorněny jeho kresby, které byly součástí umělcova zkoumání světa,“ dodává Kantová. Leonardo byl velmi inteligentním všestranným člověkem – architektem, inženýrem, malířem, anatomem, optikem, hodinářem, vynálezcem i botanikem či zoologem a v neposlední řadě byl zručným strojařem. Jen v jedné kresbě jsem si dovolila něco přidat. V jednom kousku jsou znázorněna dvě kružítka, přimalovala jsem k nim pravítko – a tak vznikl známý symbol…“

…a výročí Karla IV.DSC_0806

K osobě císaře a českého krále, jehož narození před 700 léty právě slavíme, mají občané z Lubence a okolí obzvláště vřelý vztah. Neboť, jak praví pověst, venkovský kostelík sv. Jiljí v nedaleké Libyni byl postaven na příkaz krále, coby jeho modlitebna na cestě z Prahy do Karlových Varů, kterou často Karel IV. absolvoval. A tak se stalo, že si speciální „královskou“ vitráž při příležitosti oslav objednal u společnosti Skloart severočeský Rotary klub coby dar primátorovi města Karlovy Vary.
„To byla velká výzva,“ přikyvuje umělkyně, které se své práce zhostila se ctí. „Takovýto námět musí mít svou symboliku, nesmí ale být prvoplánovaný. Též musí být při zachování historizujících skutečností originální. Pár nocí jsem nespala, několik skic skončilo v koši, ale dnes už je hotovo.“
Prohlížíme si nádherné dílo s Karlovým portrétem z anfasu. V modrém kruhu rámujícím obraz je 7 polodrahokamů a rámeček připomínající ozubené kolo, symbol Rotary klubu. Vitráž zdobí tři erby – Černá římského orlice, erb Karlových Varů a Český erb.
„Pozadí jsem vyvedla jako na starých deskových obrazech…“ doplňuje popis výtvarnice.
Královská vitráž, jak je dílo pracovně nazýváno, bude od května zdobit úřad primátora v Karlových Varech. Uměnímilovná veřejnost bude mít možnost se s tímto unikátním dílem seznámit v letních měsících v Toskánském paláci Ministerstva zahraničí v Praze, kde se bude konat přehlídka toho nejlepšího, co světu nabízí naši současní skláři. Výstava Concerto Glasico 2016 mj. též připomene české sklo za vlády Karla IV., který se významně zasloužil o rozvoj českého sklářství. Vzpomínaná vitráž s portrétem našeho největšího vladaře z dílny Skloart v Lubenci jistě bude třešničkou na pomyslném dortu.

DSC_7172Evropské prvenství českého muzea vitráží

Tím však výčet aktivit manželů Kantových zdaleka nekončí. Společně s Jitčinou maminkou Kristinou Folprechtovou napsali knížku pověstí z Lubenecka a též tato trojice nadšenců založila občanské sdružení, které se stará o spoustu památek v okolí a zachraňuje unikátní gotický kostel sv.Jiljí v Libyni u Lubence, který průběžně rekonstruují a dokonce ho v loňském roce již turistům jako specializované vitrážové muzeum zprovoznili.
„Skloubili jsme tak své zaměstnání se svou láskou k historii a vitráži. V celé Evropě ještě nic takového není…“ říká během naší prohlídky Jitka Kantová, která má právě v místě původního oltáře umístěnu stálou expozici vitrážových plastik.
„O historii tohoto řemesla se ví poměrně málo a dostupná literatura v českém jazyce je minimální. Muzeum má tedy hostům objasnit taje začátků vitráže a vést návštěvníky od nejstarších dob až po dnešek,“ doplňuje manželku Richard, který je vynikající znalec kraje a amatérský archeolog.
Nezbývá než smeknout pomyslný klobouk nad záchranou gotické památky, která se díky nadšení a práci stejně zapálených přátel z občanského sdružení stala díky jedinečnému využití doslova evropskou senzací.
Spolku se podařilo během několika málo let kostelík zastřešit, staticky zajistit, znovu obnovit zákristii, zrestaurovat gotický presbytář, zajistit archeologické vykopávky, obnovit podlahu, části hřbitovní zdi, hřbitov i kruchtu. Ještě není zdaleka vše hotovo, ale i přes to již dnes kostelík druhým rokem částečně jako muzeum funguje. V gotickém presbytáři jsou v oknech nejstarší dochované vitráže z Augsburku a kopie gotických ornamentů z muzea Du Cluny z Paříže. V hlavní lodi si pak návštěvníci mohou prohlédnout gotickou vitráž dle katedrály v Chartre na motiv patrona kostela – zachycující tzv. bibli chudých. Renesanční vitráž je udělaná podle muzea v Brugách a historizující styly reprezentuje kopie vitráže z nedalekých Podbořan.

“Osmý div světa“ v kostelíku sv.Jiljí

„Největším projektem muzea by měl být prosvětlený vitrážový strop o rozměru 8 x 4 metry,“ zvedá oči vzhůru Richard Kanta v kostelíku sv. Jiljí, kde o turistické sezóně mívá též službu jako průvodce. „Měl by to být jakýsi osmý div světa, který by přilákal hosty z domova i zahraničí. Do tří hlavních polí uprostřed plánujeme vložit starou vitráž, která byla sejmuta v padesátých letech minulého století z dnes již neexistujícího kostela v Doupovských horách.“
Jedná se o obrovskou vitráž, která byla v nějakém velmi vysokém kostele a znázorňuje Kristovo ukřižování. Manželé Kantovi na jejím zrekonstruování pilně pracují a v dohledné době by ji chtěli zavěsit
„ Veškeré potřebné konstrukce jsou již hotovy, jakož i sádrokartonové podhledy pro umístění kolem vitráže,“ říká závěrem Jitka Kantová.
V současnosti se však už pro dokončení prací občanskému sdružení nedostává potřebné množství peněz. Ale pokud se seženou nějaké sponzorské dary či dotace, příští rok by již mohl „osmý div světa“ v kostelíku sv.Jiljí v Libyni lákat jak řadové turisty, tak i odbornou veřejnost. To však již bude další reportáž.
Více na: www.vitraze.skloart.cz

Ivan Černý Foto: Miroslav Feszanicz