Kdo je kdo
V myšlenkách kráčíme za tímto výjimečným mužem, na kterého byla svého času Československá akademie věd pyšná, a že to byl mezinárodní pojem. Jdeme jednou z pražských vilových čtvrtí. Víme o něm mnohé. Narozen 19. prosince 1930 v Bílině, svého času obyvatel Karlových Varů, odkud až do roku 1980, co se přestěhoval do hlavního města, vyrážel na cesty do celého světa. Ale po celý život konal Miloslav Stingl rozsáhlé cesty a expedice, během nichž zevrubně poznal 151 zemí všech kontinentů. Jeho předním a celoživotním zájmem dodnes jsou lidově řečeno Indiáni, a to nejenom severoameričtí, ale i Mayové, Polynesané, australští Aborigenové nebo třeba Inuité – což, jak jistě všichni víme, jsou Eskymáci. Domluví se téměř dvaceti jazyky, včetně nářečí papuánského kmene Kumů. Napsal více jak čtyři desítky knih, které vyšly ve třech stech vydáních doma i v zahraničí, v úhrnném nákladu sedmnácti milionů výtisků. Tím bezesporu patří do Guinessovy knihy rekordů, neboť je nejpřekládanějším a v cizině vydávaným českým spisovatelem. Během svých cest strávil dohromady doktor Stingl v zahraničí prakticky dvacet let, kdy mj. pořídil celkem více jak pět set hodin obrazového materiálu. Z jeho části například připravila německá veřejnoprávní televize 33 dílný seriál, nazvaný „Kolem světa s Miloslavem Stinglem“. Kuriózní je fakt, že větší část jeho obrazového materiálu nebyla dosud využita a na své zpracování pořád ještě čeká. Mimo psaní knih ze svých cest též připravoval četné pořady pro rozhlas i spoustu článků pro různé noviny a časopisy. Také byl předsedou redakční rady měsíčníku „Latinská Amerika“, který spolu s několika dalšími v roce 1965 založil a mj. též byl i místopředsedou Československé společnosti přátel Latinské Ameriky. Největší úspěch ale sklidil za knihu o svých vědeckých cestách po tomto ostrově v rámci etnografického výzkumu. „Indiáni, černoši a vousáči“, která se přes noc po vyjití stala senzací, a byly na ní dlouhé fronty dychtivých čtenářů.
Komu čest, tomu čest
Doktor Stingl nikdy nebyl členem žádné politické strany. Klíčkem, otevírajícím dveře k zahraničním expedicím v čase, kdy se běžně u nás až tak necestovalo, mu byla Československá akademie věd, jak jsme si již řekli. Jeho výhodou též bylo, že na své expedice nepožadoval od akademie nebo jiných institucí finanční příspěvky či granty, jak se dnes říká, nýbrž si je financoval ze svých honorářů za publicistickou a literární činnost. Navíc přivezl do republiky tolik žádané devizy z honorářů za knihy vyšlé v zahraničí. A dneska?
Pořád má ten člověk, neznající slůvko „nelze“, spoustu práce, přednášky, besedy, výstavy, publicistiku i nejrůznější společenské povinnosti. Jeho celoživotní dílo pak korunuje knižní trhák pod názvem: STINGL Miloslav – biografie cestovatelské legendy. Tato jedinečná velkoformátová kniha z pera Adama Chrousta, kterou vydalo nakladatelství JOTA, získala prestižní literární cenu Magnesia Litera 2017 v kategorii Litera za nakladatelský čin a cenu Český bestseler 2016 v kategorii Cestopisy a reportáže. Oba pánové na tomto „špalku“ o více jak 500 stranách s pěti sty fotografiemi a spoustou ilustrací a mapek pracovali čtyři dlouhé roky. Během nich došlo k více jak 200 setkání, 1700 telefonátům a 4000 hodin osobního Chroustova úsilí. I laik si jistě představí, o jakou gigantickou práci se jednalo. Kniha je doplněna sestřihem z řady výprav Miloslava Singla na CD.
Tak to vše se nám honilo hlavou, když jsme se zastavili před vilkou v romantické, trochu džungli připomínající zahradě, uprostřed ulice U krbu. Zvonek, jak se dalo čekat u muže, nad jiné zaměstnaného, který nemá čas se takovými malichernostmi zabývat, nefunguje. Zkoušíme to po klukovsku, dobře mířené kamínky zaklepou na okno a zadrnčí na parapetu. To se otevírá a čestný náčelník indiánského kmene Kikapů, světoběžník s vyhlášenou fenomenální pamětí, nás zve na kávu, jak jinak než brazilskou. Jeho indiánské jméno zní Okima – v překladu „Ten, který vede“.
14 velkých cest kolem světa
Miloslav Stingl s věčným úsměvem na rtech a pořád naladěný k vtípkům, nám nabídl posezení ve své pracovně. Už to je zážitek sám o sobě. S nadšením si prohlížíme tvůrčí prostředí světově slavného spisovatele, na jehož knihách doslova vyrostly minimálně dvě generace nejenom kluků, s knihovnami až do stropu a nezbytným glóbusem na psacím stole. Na zemi leží dva otevřené prázdné kufry, čekající na výbavu pro příští zamýšlenou expedici. Sám příliš neposedí, během povídání rázuje místností. Ve svých šestaosmdesáti začíná jít trošku do země, jak říká staré pořekadlo, léta se holt nezastaví před nikým. Čas tomuto „malému velkému muži“, měřícímu 167 cm, začal nachylovat záda, ale mozek má stále brilantní, jak se vzápětí přesvědčujeme. Nad žádnou otázkou nemusí dlouho přemýšlet a neodpovídá jednoslabičně či větou jednoduchou. Ihned začne chrlit jednu vzpomínku za druhou, data, názvy, jména, vzdálenosti, kuriozity a zajímavosti. Nesplete se ve výčtu svých záměrů a cílů absolvovaných expedic, dlouhé hodiny je schopen vyprávět o svých velkých zahraničních cestách, kterých uskutečnil rovných čtrnáct. Ještě připočítejme jedenáct zaoceánský plaveb kolem světa koncem devadesátých let minulého století, kdy byl najat, aby během dlouhé plavby pořádal ve třech světových jazycích na palubě pro vybrané klienty přednášky o místech, která navštíví. Doktor Stingl, který má boty z toulavého telete, neumí odpočívat, a tak spojil příjemné s užitečným. Ve volném čase ve své kajutě psal a psal, vytvořil zde více jak polovinu svých knih.
Začalo to Kubou…
Miloslav Stingl jí má proježděnou křížem krážem a nikoli jako turista, nýbrž cestovatelsky. V této roli zde byl prvním Čechoslovákem. Také tady se vyznamenal jako etnograf, když objevil polozapomenutý, dosud vědecky nepopsaný indiánský kmen žijící daleko od civilizace vysoko v horách. Dokonce později působil jistý čas i v roli profesora na kubánské University of Havana.
Poprvé zde byl Stingl v čase tzv. karibské krize, kdy USA hrozily Castrovu socialistickému režimu atomovou bombou. Naštěstí zdravý rozum vrcholných politiků zvítězil a Kennedy se s Chruščovem dohodli, že jaderná válka by byla celosvětovou katastrofou. V tom roce 1962, kdy se dostal na Kubu poprvé, především na ostrově navázal kontakty, projel alespoň orientačně několik provincií, napsal dokonce několik článků do místních literárních novin Union a odlétl, aby se za dva roky vrátil na více než několik měsíců, což pak s přestávkami párkrát ještě učinil.
Mezi syny leopardů
Již před první cestou na Kubu si Miloslav Stingl uložil dva základní studijní úkoly. Zaprvé se chtěl hlouběji seznámit s indiánskou problematikou na Kubě a šířeji v celých Antilách a zjistit aktuální stav studia indiánů v Kubánské republice. Dále se chtěl věnovat etnografii Afrokubánců a jejich lidovému náboženství. Celkem pobyl na Kubě během svých cest více jak dva roky. A byly to dlouhé měsíce plodné práce. Vypravil se kupříkladu za Syny leopardů či za Yucateky, Yoruby a dalšími potomky afrických kmenů, původně na Kubu zavlečených otrokáři. Za svůj největší úspěch ale považuje expedici do východokubánských hor v provincii Oriente, divoké a nebezpečné oblasti, kde se v onen čas dosud dokonce pohybovali režimu nepřátelští partyzáni, vedoucí svou válku s Fidelem Castrem a jeho lidovou armádou. Tady po nejrůznějších dobrodružstvích a útrapách Miloslav Stingl nalezl, zmapoval a popsal původní indiánský kmen Yateras, v jehož existenci většina odborné veřejnosti nevěřila.
Pobyt na Kubě a práce tam, kdy se mu začal plnit jeho celoživotní sen o cestách za indiány a černochy, byl jeden z důvodů, proč Miloslav Stingl, který byl již od mala přitahován Latinskou Amerikou, stál v Praze u zrodu jedinečné společnosti. Po úspěšném konkurzu do ČSAV, kdy se stala Latinská Amerika jeho odbornou specializací, se její problematikou zabýval i mimo vědecké pracoviště. Všechen svůj volný čas věnoval popularizátorské a publicistické práci, která tuto oblast a její barevné obyvatele přibližovala veřejnosti. A po návratu z první cesty do Karibiku, jak jsme si již říkali, založil ve dvaašedesátém s několika stejnými nadšenci časopis Latinská Amerika, který populární formou interpretoval čtenářům danou tématiku. Už první číslo mělo mimořádný čtenářský úspěch a časem se jeho náklad vyšplhal k patnácti tisícům. Miloslavu Stinglovi a jeho redaktorům za jejich popularizační činnost Latinské Ameriky otevíral dveře při příležitostech státních svátku na většinu ambasád jihoamerických států v Praze. Magazín přestal vycházet díky společenským a politickým kotrmelcům roku 1968, kdy zanikla i celá jmenovaná společnost.
Epilog
Mezi tím by si mohl tapetovat pracovnu diplomy a nejrůznějšími oceněními, od udělení čestného občanství města Bílina, a vstup do rekordmanské Síně slávy v Pelhřimově jako neplodnější český knižní autor, přes udělení stříbrné pamětní medaile Senátu Parlamentu České republiky až po přijetí ceny od prezidenta Palauské republiky za propagaci země za cestopis Neznámou Mikronésií. Ale jak tak jezdíme očima po jeho pracovně, nezdá se, že by tyto trofeje nějak zvláště vystavoval. Věren pořekadlu, že světská sláva je polní tráva, skutečně jediné velké potěšení a radost měl Miloslav Stingl svého času ze jmenování indiánským náčelníkem kmene Kikapú, za kterými, mezi své děti, jak jim říká dodnes, by se rád v blízké době ještě jednou podíval.
Více na www.miloslavstingl.cz nebo: www.jota.cz
Ivan Černý
Foto Miroslav Feszanicz
