Sklářský mág odešel

Přidal  |  0 Komentáře
Ve věku 96 let, zjara letošního roku, odešel sklářský výtvarník René Roubíček, který patřil ve svém oboru ke světové špičce. My jsme se s ním osobně setkali na jeho poslední výstavě v pražské Tripartit Gallery, specializované na umění českých mistrů křehké krasy. Zde byl vystaven nejenom průřez jeho bohatou tvorbou, ale zároveň se konala i další z řady autogramiád jeho knihy  SKLO NEPOČKÁ ,  kterou ve formě rozhovorů napsal s novinářem Petrem Volfem.

Mimořádně pěkně graficky vyvedenou autobiografickou knihu s bohatou fotopřílohou vydala Galerie Zdeněk Sklenář před třemi roky. Publikace se ihned se zařadila mezi nejúspěšnější tituly, zaměřené v poslední době na výtvarné umění. Laskavý čtenář jistě dovolí, abychom z ní při této příležitosti několikrát citovali.

Mistrovo motto: „Nemusíte být vším, ale můžete ledacos dělat…“
René Roubíček se narodil 23. ledna 1922 v Praze do rodiny profesionálního hudebníka. Jeden z jeho strýců byl sochař, další malíř. Ke sklu se René dostal více míně náhodou. Od malička maloval, a když na jedné výstavě shlédl jeho velkou malbu Max Švabinský, nabídl mu studium ve svém ateliéru na pražské Akademii výtvarných umění.

Roubíčkovy legendární skleněné klarinety, křehké reinkarnace sklářské píšťaly

Roubíčkovy legendární skleněné klarinety, křehké reinkarnace sklářské píšťaly

„Miloval jsem impresionisty a už jsem se viděl na pražské Akademii,“ vzpomínal při jednom z řady rozhovorů s novináři. „Ale nestalo se tak. Přišel Hitler a zavřel vysoké školy…“ René Roubíček tedy vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu, obory monumentální malba a sklo. Ve sklářském ateliéru, který řídil profesor Jaroslav Holeček přišel René Roubíček sklu takříkajíc na chuť a aniž by tenkrát měl tušení, stál s několika dalšími spolužáky, s Josefem Hospodkou v čele, u zrodu éry moderního českého skla. Pár dnes již legendárních jmen za všechny – Miluše Kytková (později Roubíčková),Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, František Skála, Miluše Lišková či Miloslav Babický… Koncem čtyřicátých let ještě rok studoval René Roubíček u profesora Josefa Kaplického, který byl natolik osvícený, že nechal své studenty při skutečně tvůrčí atmosféře pracovat tak, jak chtěli oni a pouze korigoval, nevnucujíce při tom nikomu své názory a představy. Roubíček tomu období u Kaplického říkal „škola vkusu“.
Ve svých třiadvaceti letech, v roce 1945, zakotvil Roubíček ve sklářském městě s nejstarší sklářskou školou na světě, v Kamenickém Šenově v severních Čechách, kde jak často vzpomínal „učil sklo“ svým specifickým moderním názorem, který se velmi rychle ujal. „Chtěl jsem, aby sklo bylo živé, čisté a dynamické, snažil jsem se preferovat jeho vlastnosti a přednosti…“ vzpomíná ve svém knižním rozhovoru s Petrem Volfem.
U svých žáků René Roubíček prosazoval nové pojetí moderního užitkového skla, vycházející jak z podpory jeho jedinečných vlastností, tak z důrazu na tvarovou přehlednost a čistotu. Jeho tehdejší žáci už dnes mají svoje žáky. On sám pak jako pedagog pokračoval v období 1966 až 1968 na Akademii výtvarných umění v Praze a dokonce v roce 1994 na proslulé Glass Summer School v americkém Pilchucku, kde měl kolem sebe studenty z celého světa. O čtyři roky později absolvoval přednáškové turné po Japonsku. Na odborné škole sklářské v Šenově René Roubíček působil, po angažmá v několika sklářských podnicích, až do poloviny 60. let minulého století, pak již trvale na tzv. volné noze.

Sklo je nejkrásnější materiál, který člověk vymyslel
Stejně důležitá je Roubíčkova umělecká dráha, které se věnoval souběžně s pedagogikou činností. Jako výtvarník pracoval nejprve v novoborském Uměleckém sklu (1945 – 1952), později v národním podniku Borské sklo (1955 – 1965). Spolupracoval rovněž dlouhý čas s pražským Ústavem bytové a oděvní kultury, díky němuž se podařilo prosazovat do běžného života progresivní tendence v designu. Zásadní je jeho podíl na úspěchu českého skla na třech po sobě jdoucích světových výstavách, který počal v roce 1958 v Bruselu, pokračoval v Montrealu v roce 1967 a vyvrcholil v Ósace v roce 1970. René Roubíček na těchto

Momentka ze zahájení vernisáže v Tripatrit Gallery, zleva vedle mistra Roubíčka jeho žák Jiří Pačinek

Foto ze zahájení vernisáže v Tripatrit Gallery, zleva vedle mistra Roubíčka jeho žák Jiří Pačinek

přehlídkách představil uměnímilovné veřejnosti sklo v podobě abstraktních prostorových objektů, kterými bezesporu předběhl svou dobu. Sklo se totiž již neuplatňovalo jen v podobě skleniček, pohárů, váz nebo mís, jak tomu bylo doposud, ale mohlo se projevit samo o sobě jako krásný artefakt. Zvláště Brusel znamenal ve smyslu tohoto „osvobozování skla“ osudový přelom. Podobně nadčasové jsou i Roubíčkovy lustry a světelné objekty, jimiž se ve spolupráci s předními českými architekty soustavně věnoval již od 60. let.

Člen Síně slávy

Dílo tohoto dnes již legendárního sklářského mága patří k trvalým hodnotám moderního a současného umění. René Roubíček se stal členem Síně slávy českého designu a nositelem mnoha významných ocenění. S železnou pravidelností rok co rok vystavoval doma i v zahraničí až do svého odchodu, pár dní poté, co jsme měli možnost shlédnout na vernisáži pražské výstavy Umělecké besedy pět jeho efektních skleněných sloupů ve Staré čistírně odpadních vod.
Dílo René Roubíčka je zastoupeno ve sbírkách předních českých institucí. Chlubí se jimi kupříkladu pražská Národní galerie, Moravská galerie v Brně či Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. V zahraničí pak kupříkladu Pinakothek der Moderne v Mnichově, Victoria and Albert Muzeum v Londýně, v neposlední řadě jeho dílo vystavují i americká a japonská muzea.DSC_5964
Jak jsme si již řekli, René Roubíček vystavoval minimálně jednou za rok. S obrovským úspěchem se kupříkladu setkala jeho expozice v Museu Kampa u Medy Mládkové k jeho devadesátinám v roce 2012. Podle ředitelky Uměleckoprůmyslového muzea Heleny Koenigsmarkové patří René Roubíček k otcům moderního sklářského umění. „Jeho visionářský styl okouzlil tři generace tvůrců a milovníků skla z celého světa,“ řekla Koenigsmarková při příležitosti mistrova odchodu na věčnost České tiskové kanceláři. „Jeho převratný postup spočíval v tom, že jako první ukázal ve svých složitých a rozměrných plastikách a realizacích sklo mimo jeho klasický užitný způsob. Osvobodil ho od zaužívané formy a prvně ho prezentoval monumentálně jako sochu. Celoživotně razil heslo „Sklo – umění dneška“.

Epilog
Jiří Pačinek, přezdívaný Páča, jeden z jeho žáků, medií nazývaný současným nekorunovaným králem českých sklářů, který nyní tu mistrovskou štafetu třímá ve své huti v Lindavě u Cvikova, svému učiteli a vzoru uspořádal zkraje tohoto roku shora zmíněnou výstavu v pražské Tripartity Gallery, pod názvem Dámské součástky a jiné zlomyslnosti, kde jsme měli možnost „starého pána“, věčného optimistu, výborného muzikanta a kumštýře se smyslem pro humor, osobně poznat. Páča též zařídil, aby si na nás v přívalu společenských povinností René Roubíček alespoň na chvíli našel čas. Zmohli jsme se na jedinou otázku, co ho na skle nejvíce přitahuje.

Hudba provázela Reného Roubíčka po celý život

Hudba provázela Reného Roubíčka po celý život

„To je těžké říct, protože toho je moc. Celá řada…“ vtiskl nám do ruky svou knihu rozhovorů Sklo nepočká s konstatováním, že tady řekl vše. „Prostě sklo je nejkrásnější materiál, který člověk vymyslel. Když něco dělám, snažím se mu neublížit, ale dát mu příležitost, aby se chovalo co nejvíce po svém. Dřevo je nádherné, můžete s ním dělat všechno možné, ale sklo má průzračnost, třpyt, křehkost i masivnost. I při vlastní práci přímo v huti vznikají podněty, které by mě jinak než tam nenapadly, a snažím se na ně reagovat. Když mu dáte volnost, sklo potom předvede samo svoje nejlepší přednosti…“

Připravil Ivan Černý
Foto Jan Parkman