…říká malířka a výtvarnice, galeristka Veronika Holá, kterou jsme s redakčním blokem navštívili v jejím pražském ateliéru. Tato talentovaná umělkyně má několik zásadních okruhů: děti a sociální tématiku, tanečnice a tanečníky ohnivého flamenka, industriální záležitosti. Mimo tyto mantinely, které pro ní ale nejsou dogma, si ráda kupříkladu namaluje portrét či krajinu. A v poslední době se realizuje i v oboru, který je v české kotlině dosud v plenkách. V interiérových malbách na stěnu domácností, které mají své kořeny ve středověkých freskách, kdy byl tento druh umění hojně využíván v kostelích i na zámcích či hradech.
Nejraději se Veronika Holá (nar. 5. 2. 1984) vyjadřuje jak barvami (akvarel, olejomalba) či kresbou (pastel, tuš), nebo jinými technikami, jako je v grafice kupříkladu monotyp, tzv. technika jediného otisku, se kterým ji svého času učil pracovat malíř Jiří Kornatovský (nar. 1955 Plasy). Před své jméno získala magisterský titul na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity v oboru výtvarné výchovy pro ZŠ, SŠ a ZUŠ. V současnosti má kumštýřka Holá za sebou desítku samostatných výstav i pět účastí na Salonu výtvarníků, pořádaných Úřadem Městské části Praha 8. Její obrazy ale můžeme shlédnout i jako doplňky expozice špičkového uměleckého skla v jedinečné Tripartit Gallery v pražské Benediktské ulici, kde nás především zaujalo velkoplošné plátno s výjevem oblohy, viděné přes křídlo
letounu. Jak známo, nebe, právě tak jako vlnící či bouřící se moře, se maluje velmi špatně a lidově řečeno, už se musí vědět a umět, jak na to.
Jak na to, a na další její náměty a tvorbu, jsme se tedy zašli zeptat do již zmíněného ateliéru Veroniky Holé, která se netají tím, že zásadně nemaluje abstrakci, neboť to je především věc velice obtížná, aby se nesklouzlo do pouze dekorativní, povětšinou nic nevypovídající ranku tzv. aranžeringu. A Veronika Holá chce svou tvorbou diváky oslovit, cosi jim sdělit, popřípadě je i nějak navigovat, třeba k sociálnímu cítění, kupříkladu prostřednictvím svého cyklu Děti. Jde o sérii obrazů, jejíž hlavním motivem je vždy dítě, dítě z různých koutů světa, se svou “hračkou.“
Malířka bez palety
Jak jsme se záhy přesvědčili, Veronika Holá jako jedna z mála malířů, či možná dokonce jedna jediná, nepoužívá klasickou paletu. Místo ní raději sáhne po kartonu nebo kupříkladu horním víku od krabice od bot, na které nanáší barvy, které momentálně potřebuje. Není to o tom, že by snad po práci musela paletu umýt a připravit na další práci s novým obrazem, ale v názoru, že by ji klasická paleta omezovala či limitovala ve vlastní tvorbě. Na každé nové plátno jde tedy Holá s panensky čistým spektrem nejvhodnějších barev, nanesených na kartonu, v ruce, a po dokončení obrazu ta zadělaná pomůcka letí do koše. Možná, že je to i symbolické ukončení náročné práce, ke které se již nechce vracet. Tento osud ale nepotká štětce, ty čeká lázeň v terpentýnu, po kterém voní celý ateliér, který je součástí umělčina třípokojového bytu. Na malířském stojanu právě dosychá velké plátno s neobvyklým námětem – kralují mu dvě hlavy, cenící na sebe zuby. Žena a vlčice. „V každé z nás je přece kus šelmy, ne?“ usmívá se Veronika 
Holá a na důkaz svých slov i ona vycení běloskvoucí chrup.
Je toto zdařilé a mimořádné plátno reakcí na určité osobní problémy, nebo pouhé konstatování ženské podstaty? Odpovědi jsme se nedočkali, faktem zůstává, že se za určitých okolností něžné pohlaví dokáže náramně změnit, což všichni muži jistě dobře vědí.
Shora jmenovaný cyklus Děti prapůvodně vznikl při studijní cestě do Benátek, kde Veronika Holá se skicákem v ruce obhlížela jak památky, tak místní obyvatele, a tam ji zaujal evropský chlapec se svou dřevěnou kachničkou, kterou táhl po dlažebních kostkách benátských ulic. Po návratu se téma budoucího cyklu vystříbřilo, když v novinách viděla stejně starého chlapce arabského původu prohýbajícího se po těžkou vahou jeho hračky – pušky téměř v rozměru samotného dítěte. Následovaly další postavy a postavičky nejrůznějších dětí z ciziny i domova, rámované sociálním aspektem. Při pohledu na tuto nezvyklou sérii je vidět, že malířka k námětu přistupuje zcela jinak, než by člověk čekal. Nehledá jejich roztomilost, nýbrž jejich předčasně dospělé rysy, dívá se na ně, jako na malé dospělé a tím tak pokládá nejrůznější otazníky.
Maluje, jako když tančí
O tom, že život není hlavně smutný, nás usměvavá malířka přesvědčila úžasnými grafikami, plnými pohybu, temperamentu a tance zvaného flamenko. Tento ohnivý, původně cikánský tanec, který je zařazen na kulturním seznamu UNESCO, Veronika Holá objevovala a studovala u nejlepších českých tanečnic jako je Petra Šťastná a Jana Karfusová, či španělské tanečnice a choreografky Virginie Delgado, působící v Praze. Tanci přišla na chuť nejenom jako tanečnice, ale i malířka. V grafikách na toto téma ji jde především o výraz, figury a držení těla modelu, z něhož musí čišet jak radost z tak složitého tance, tak kladná energie, která během vystoupení z tanečnic a tanečníků vyzařuje. Obrazy Holé musí zkrátka mít, jak říkají ve Španělsku, aire, neboli ducha. Ostatně, ví, o čem hovoří a maluje, vždyť je sama absolvovala řadu veřejných vystoupení, kdy tančila např. na prknech divadla ABC, nebo Divadla v Dlouhé.
Další aktivity
Veronika Holá nic neodkládá „na jindy“ a zdá se, že nemá pojem o čase. Nejenom, že je výtvarným lektorem, fotografem i grafikem Dětského divadelního studia Prahy 5, ale během svých studií podílela i na výtvarně-pedagogických projektech, jako jsou například workshopy v populárním letenském kině Bio OKO, nebo vytvořila řadu malovaných velkoformátových bannerů pro žižkovské kino Aero. Ve svém uměleckém projevu se nevyhýbá dalším technikám a v neposlední řadě maluje na stěny dětských či obývacích pokojů a dalších místností originální malby podle představ zákazníků, společně s kolegyní Kateřinou Halamovou vymalovala i prostory Baru Padrino v pražských Bohnicích.
Nyní se realizuje i jako sklářská výtvarnice a galeristka Tripartit Gallery, která je živým projektem, stojícím na základech sklářské práce severočeského uměleckého sklářského, designera Jiřího Pačinka a Veroniky Holé. Ti dva společně prezentují tradici českého sklářského umění v novodobé formě.
V polovině letošního prosince se v Tripartit Gallery konala vernisáž jedinečné výstavy Španělsko ve skle z produkce talentované Renaty Urie, Jiřího Pačinka a obrazů a grafik Veroniky Holé, která tímto naše čtenáře na tuto jedinečnou výstavu srdečně zve. Prodejní výstava se koná ve jmenované galerii, na adrese Benediktská 1038/9, Praha 1. Více na: www.tripartitgallery.com a je k vidění do konce ledna 2019.
Ivan Černý
Foto Miroslav Feszanic
