Kraj mezi Labem a Jesnou, německy Jeetzel, nádherná příroda se vzácnými druhy ptactva i rostlin chráněná jedinečnou biosférickou rezervací. A více než 300 vesnic, jež jsou raritou a atrakcí zdejší oblasti. Říká se jim „okrouhlice“ – německy Rundling.
Přijměte pozvání do Wendlandu v Dolním Sasku. Leží na středu spojnice mezi Magdeburkem a Hamburkem. Hlavní cesty jej míjí, projíždí po protějším pravém břehu Labe. A vždy tomu tak bylo. Byl to zapomenutý kraj a dosud stále tak trochu je. Pro dovolenou ideální místo. Čím je ale pro našince obzvlášť zajímavý, je to kraj Slovanů. Což napovídá už sám název – Wendland. Wenden – Slované, wendisch – slovanský, tyto přívlastky najdete v mnoha názvech německých obcí obzvlášť na území bývalé NDR, ale nejen tam. Jde o starý název pro slovanské obyvatele používaný poněkud pejorativně v době, kdy země slovanských kmenů kolonizovala a ovládla saská šlechta. Od 9.-10. století až do jejich úplné asimilace a germanizace v 16.-17. století. Úplně přesně je Wendland kraj slovanského kmene Drevanů, nazývaný také podle nich německy Drawehn.
Luchov – vstupní brána Wendlandu
Nejlépe je návštěvu začít v pomyslném srdci oblasti. Lüchow, slovansky Luchov je město na řece Jesně. Vlastně městečko – ač je největší v okresu Lüchow-Dannenberg, má pouhých 9000 obyvatel. První zmínky o něm pochází z roku 1158, městská práva získalo v roce 1293. Centrum města vás dnes přivítá klidnou promenádou plnou obchůdků a míst k obědu či posezení, vroubenou výstavními měšťanskými domy, s typickým německým hrázděním. Procházkou přejdete most přes řeku Jesnu i její malý přítok Drawehner Jeetzel, tedy Drevanskou Jesnu. Za návštěvu stojí muzeum v kruhové věži, která je jediným pozůstatkem po zámku z 15. století a Glockenturm tedy zvonice, součást bývalého opevnění z 13. století. Ostatní historické budovy vzaly bohužel za své především při posledním velkém požáru z roku 1811. Nezapomeňte v infocentru na mapky a průvodce – je čas vyrazit do okolí.
Průvodce jsou vzorně vypracované a nabídka pro turisty láká k pobytu v čisté a na moderní dobu téměř nedotčené převážně zemědělské krajině. Každé město má svůj hrad, zámek či alespoň starobylou věž. Většinou také Heimatmuseum, tedy muzeum místní historie a kultury. Také rozhledny na místech bývalých strážních hradů, které kdysi střežily neklidnou
hranici říše římské, francké a nakonec saských a slovanských knížectví. Najdete i archeologická naleziště a parky s celými rekonstruovanými pradávnými vesnicemi z doby bronzové. V létě jsou nádherné projížďky na koních nebo po řekách, v kánoi, na raftu, ale i na lodi nebo motorovém člunu. Řeka Jesna je propojená plavebními kanály s Labem a dále s řekou Havolou až do severních velkých jezer Meklenburska-Pomořanska. Nadneseně řečeno, kdybyste chtěli, doplujete až k Baltu. Ale lépe je zůstat v tomto krásném kraji.
Skanzeny Satemin a Lübeln – oázy klidu
Pouhých pár kilometrů západně od Luchova najdete hned dva skanzeny a muzeum okrouhlic. Vesnic, které stavěli a obývali slovanští Drevané. Vřele vám jejich návštěvu doporučuji, ocitnete se v jiném světě. Silnice vás vždy zavede přímo do středu okrouhlice. Na náves, srdce vesnice, z které vybíhají větší či menší silnice, ulice, uličky a rozdělují vesnici a polnosti kolem návsi jako kousky dortu. Každý z nich tvoří pozemek náležející k jednomu domu. Domy stojí vždy čelem k návsi, stavení jsou pravidelně rozmístěná a tvoří kolem návsi více či méně pravidelný velký kruh. Vždy takto vypadaly, jak dosvědčují i vzácné snímky z tzv. „Králova alba“, pořízené místními sedláky pro krále Jiřího V. Hannoverského při jeho návštěvě v roce 1865.
Domy jsou jedním slovem nádherné. A velmi specifické. Uprostřed přední stěny domu se štítem s malebným hrázděním různých vzorů je široká dvoukřídlá brána zdobená nápisem. Ten je psán tzv. Hochdeutsch, spisovnou němčinou. Kromě latiny jedinou psanou formou jazyka této oblasti. Uvádí jména ženicha a nevěsty, kterým stavení patří a kdy ho postavili. Také citát z bible, celý nápis je pak ozdoben květinovými a jinými dekory. Bránou se ale do stavení nevchází, k tomu jsou po straně dveře. Uvnitř domu je pod střechou vše – od stájí po světnici, kuchyni, komory pro čeleď. V horní části se pod vysokou střechou ukládalo seno, sláma a obilí. Dnes jsou ovšem domy obývané, upravené pro moderní život. I tím je skanzen příjemný, jen ukázkový dům má původní strukturu, zbytek vesnice žije. Najdete zde i kavárny, galerie, možnost ubytování v penzionu. Pro klid a harmonii, které i vy pocítíte hned při příjezdu, jsou mnohé okrouhlice obývány umělci, kteří v nich hledají často odpočinek a inspiraci pro svou
práci. Jsou využívány také jako ozdravná střediska, pobyt zde je opravdu balzám pro duši.
Kdo byli Drevané?
Ponořme se trochu do historie. Kdo byli Drevané, kdy zde žili, jak a proč se sem dostali? Mnoho otázek. Odpovědi známe díky historikům a badatelům, v neposlední řadě díky společnosti Rundlingsverien, která se především od roku 2002 o zachování jedinečné kultury a staveb v oblasti stará. Drevansko leží u samé hranice bývalé NDR a NSR. Teprve po spojení Německa totiž začala být oblast mnohem více turisticky využívána. I z toho důvodu se zachovala čistá příroda a starobylá architektura. V Německu je dnes odborníkem na slovo vzatým prof. Wolfgang Meibeyer. U nás je to PhDr. Libuše Hrabová, CSc., mimo jiné autorka knihy Stopy zapomenutého lidu z roku 2006 věnované historii Polabských Slovanů.
Odborníci se shodují na tom, že Drevané byli jedním z mnoha kmenů Polabských Slovanů. Ti obývali od 6.-7. století rozsáhlé území na
východ od řeky Labe a Sály až po Odru a Nisu, dále na severu až k pobřeží Baltu, tedy zhruba v oblasti dnešní NDR. Oblast dnešního Wendlandu vznikla zřejmě druhotným osídlením Drevanska někdy po roce 1150. Na západ přes řeku Labe byli Slované buď saskými pány přesídleni ke kolonizaci nepřístupného a zřídka navštěvovaného kraje nebo, a to spíše, sem unikli z území válek za Labem před asimilací a germanizací. Podle písemných pramenů měli Slované, tedy německy Wenden, pod saskou vládou silná omezení. Obzvlášť ve 13.-14. století nesměli obchodovat, nesměli žít ve městech, do jejich řeči nebyla nikdy překládána křesťanská liturgie, přestože mnoho z nich konvertovalo ke křesťanství. Není divu, že uvnitř vesnic nebyly kostely ani školy, stavěly se mnohem později a mimo vesnici. Opatření a restrikce „vendického“, ale i jiného „ne-německého“ původu vydržely mnohde až do počátku 19. století. V podstatě vymizela až s germanizací slovanského obyvatelstva. Jazyky Polabských Slovanů byly zapomenuty.
Rozumíte drevansky?
Vzácně a shodou až neuvěřitelných náhod se uchovala pouze památka na jazyk Drevanů. Částečně i jeho slovník. První zmínky o něm zveřejnil v roce 1711 z podnětu učence univerzity v Hannoveru G. W. Leibnize jeho pomocník Johann Georg Eckhart. Doba renesance přála studiu vzácných jazyků a kultur. Byl to první popis zvláštního jazyka zvláštních lidí, které objevili v dosud nepoznaném a nepřístupném kraji Drevanů. Jejich snahy později inspirovaly také rychtáře ze vsi Süthenu Jana Parchima Schultze, který začal do kroniky obce psát texty v drevanském jazyce. Sestavil i jeho základní slovník. Měl o něj velký strach. Jak uváděl, mladí se starým smějí, když mluví drevansky a brzy „nikdo nebude vědět ani jak se řekne slovansky ´pes´“. V té době už většina obyvatel v oblasti mluvila tzv. Plattdeutsch, tedy nespisovnou němčinou. Rychtář Jan Parchim Schultze zemřel roku 1740. Jak tušil a předpovídal, krátce na to zemřela v roce 1756 poslední žijící žena mluvící drevansky, 88letá vdova z Dolgowa.
A tak dnes najdeme stopy jazyka původních slovanských obyvatel především ve jménech početných vesnic, nejen více než 300 okrouhlic, ale i dalších menších či větších měst. Jsou však už značně zkomolené. Absurdně zní divně Němcům i nám Slovanům. Zatímco rodilý Němec označí názvy obcí Sareitz, Tolstefanz, Wittfeitzen nebo Mammoißel za slovansky znějící, naše slovanské oko ani ucho z toho neporozumí ničemu. Jasnější je Meetschow, tedy Míčov, či názvy měst Lenzen, Lenčín nebo Zernien, po našem Černín. Jinde prozradí slovanský původ jména obce koncovky Dolgow, Klennow, Grabow. Německé -ow a -au, je slovanské -ov, -itz a -in, -ice či -ín. Kriwitz je po našem Krivice, Liepe asi Lípa, Luckau Lukov a Schweskau Švestkov, poznáváte to? Kultury a jazyky se prolnuly, občas si část názvu i přeložily. Ostatně stovky měst a vesnic ležících na územích obývaných Slovany hlavně v oblasti bývalé NDR, ale také v severním Pomohaní nebo Durynsku, kam Slované pronikli na západ od Labe, mají původně slovanské názvy. Málokdo z názvu pozná, že hlavní město Meklenburska-Pomořanska Schwerin byl dříve Zvěřín, ale každý Čech se usměje nad názvem Potschaplitz.
Pevnosti a příroda na obou březích Labe
Až se nabažíte tajemného světa starých Drevanů a okrouhlic, stačí vyrazit na sever k řece Labi. Je obklopená nádhernou přírodou. Už v časech prvního osídlení Slovany byla krajina porostlá hustými lesy, ale močálovitá, vodnatá, postižená častými záplavami. Slované byli specialisté na stavby na vodě, dokázali stavět domy na kůlech i dlouhé dřevěné mosty. Mohutné a široké, na kterých se vyhnuly i dva vozy. Stopy po nich najdete i dnes ve Wendlandu, dlouhá dřevěná lávka propojí třeba dvě blízké vesnice Lenčín a Nausen, překlene promočenou proláklinu pod ní. Je zde proto mnoho vzácných vodních ptáků, čápy a volavky uvidíte u řek i za jízdy autem. Za vzácnějšími jeřáby či severskými husami už musíte vyrazit do ticha přírody, klidu zelených plání mezi řekou a hlubokým lesem.
Kdo holduje více městskému živlu navštíví na severu bývalé pevnosti, dnes historická města vzdálená od sebe jen 15-20 km a lákající turisty spoustou atrakcí. Dannenberg je další město na řece Jesně a jeho 33 m vysoká Valdemarova věž, kde věznili v letech 1223-1225 dánského krále Valdemara zde stojí už 800 let. Stačí vystoupat 117 schodů a spatříte výhled na Labe a další místa, která stojí za vidění. Dáte-li se dál na sever, zůstanete na západním břehu Labe, kde stojí za návštěvu městečko Hitzacker. Leží nedaleko někdejšího slovanského hradiště Ljaucki na ústí řeky Jesny do Labe. Na své si tady přijdou obzvlášť rodiny s dětmi. V archeologickém parku si mohou nejen prohlédnout rekonstruovanou vesnici z doby starých Germánů, ale taky třeba vyseknout a odnést svůj
vlastní pazourek. Dáte-li se na východ přejedete mohutný most přes Labe. Při ústí říčky Löknitz, tedy Leknice, opravdu poseté lekníny, leží Dömitz. Je to bývalé hansovní město na Labi je výrazně větší, stále ale malebné s historickými, tady ale několikapatrovými hrázděnými domy a novějšími budovami kostelů, radnice a jiných institucí. Překročením Labe jsme se ocitli rázem z Dolního Saska v jiné spolkové zemi, v Meklenbursku-Pomořansku.
Domů přes Tangermünde – město Karla IV.
A pak už je čas se vydat domů. Podél říčky Leknice dojedete do starobylé slovanské pevnosti Lenčína, dnes německy Lenzen. Zbytky bývalé typicky kulovité hradní věže jsou dnes nastaveny věží novodobého zámku – hotelu obklopeného parkem s mnoha zastaveními s citáty učenců, mezi nimi i našeho Jana Amose Komenského. Naproti Lenčínu stála od věků ns západním břehu Labe francká strážní pevnost Hochbuoki, německy Höhbeck. Máte-li štěstí a funguje přívoz, přejedete s ním přes Labe. Autem dojedete pohodlně k rozhledně, která vám dnes v časech klidu a míru poskytuje nádherný výhled na široké údolí Labe a všechna města v okolí, která jste shlédli a projeli předtím. Zbývá dodat, že každé z nich má své malé muzeum historie a kultury města a okolí, kde však nenajdete nic o životě Slovanů pod saskou nadvládou. Dnešní obyvatelé, mnozí zřejmě jejich potomci, prostě žijí v přesvědčení, že oblast byla po roce 1150 kolonizována Sasy a Slované někam, neznámo kam, odešli.
Za Lenčínem opouštíme definitivně kraj Wendlandu. Na cestě nás čeká ještě jedno překvapení. Hansovní a císařské město Tangermünde nám může připadat jako Kutná Hora na Labi. Jak napovídá jeho název, město Tangermünde leží na ústí řeky Tanger do řeky Labe. Už z roku 1009 pochází zmínky o hradu na hranici saské marky a území Polabských Slovanů. Rozkvětu se město s příznivou pozicí na křižovatce obchodních cest po souši i po vodě dočkalo také za vlády císaře a českého krále Karla IV. Stavby z doby, kdy sem přenesl císař Karel IV. sídlo Braniborské marky, nesou jeho jasnou pečeť. Dochoval se jím přestavěný kostel sv. Štěpána, budova hradního purkrabství, kde často a rád pobýval. Naopak si už nemůžeme prohlédnout Karlem IV. vybudovanou kapli sv. Jana Křtitele, s nadsázkou nazývanou malou napodobeninu kaple sv. Kříže na hradě Karlštejně. Panovník měl velké plány, zamýšlel propojit bývalé slovanské državy a zajistit přístup zeměmi koruny české až k Baltu. Za vlády jeho syna císaře Zikmunda se však velký cíl prodejem a ztrátou těchto držav brzy rozplynul.
Text a foto: Milena Městecká
(z připravované knihy o životě starých Slovanů v německých zemích)
Foto v záhlaví: promenáda hrázděných domů na hlavní třídě v Luchově
