Když nás “opustí” milovaná bytost …

Přidal  |  0 Komentáře

Nedávno jsem byla svědkem velkého žalu jedné slečny, když ji na stanici autobusu do telefonu oznámili něco v tom smyslu, že její pejsek je nevyléčitelně nemocen (rakovinou), blíží se jeho konec a nedá se s tím již nic dělat. Plakala velice a já jsem s ní velmi cítila, protože mě nedávno “opustili” též mě drahé bytosti – babička, a po ní i děda a nedávno málem i kocourek, ale ten se nakonec uzdravil. Pokud má člověk druhou bytost rád, je jedno, zda je to člověk nebo zvířátko. Může cítit žal a bolest ze ztráty naprosto stejně. To mě přivedlo k myšlence podělit se s vámi o informace a zkušenosti, které úplně změnily můj pohled na odchody “na druhou stranu”, a tím i zmírnily smutek, který jsem cítila.

Nejdůležitější je uvědomění si faktu, že smrtí nic nekončí. Dnes je již mnoho svědectví, která k tomuto poznání vedou. Vzpomeňme např. studie světoznámého lékaře a psychologa pana profesora Raymonda A. Moodyho (na plovárně s Markem Ebenem – původní znění v anglickém jazyce),(Český rozhlas: “Lidé po klinické smrti říkají, že když někomu ublížili, cítili jeho bolest”), který shromažďoval výpovědi lidí, jež prošli klinickou smrtí a výsledky shrnul ve své knize Život po životě nebo přednášky na světových kongresech uznávaného léčitele a zakladatele oboru biotronika pana Josefa Zezulky (životopis), (dokumentární film “Utajovaný léčitel”) a mnohé další. Kromě toho moje vlastní zážitky po smrti babičky, kdy děda byl ještě v nemocnici, mě nenechaly na pochybách. Velmi mě to táhlo do jednoho místa, kde děda s babičkou rádi pobývali. Když jsem tam přijela a sedla si na lavici, kde ani nesedávali, vnímala jsem velice silně, že tam se mnou jsou – oba. Když jsem se vrátila domů, děda již nebyl na tomto světě. Zkrátka jsme se rozloučili jinde, než v nemocnici. V té chvíli mi bylo naprosto jasné, že někde jsou, i když ne v této naší – promiňte mi ten názor – velmi omezené realitě. A to není jediný případ. Podle toho, co jsem slyšela ve svém okolí, je mnoho lidí, kteří měli vlastní zkušenosti se setkáním se svými zemřelými blízkými.

Ale obraťme se nyní od mých zážitků k objektivní studii pana doktora Moodyho. Během své praxe se začal setkávat s případy lidí, kteří prošli klinickou smrtí a vrátili se zpět. Objevil, že většina výpovědí má velké množství společných znaků, ač jsou to výpovědi lidí, kteří se vzájemně vůbec neznají. Sestavil soubor opakujících se skutečností a zjistil četnosti výskytu těchto skutečností u jednotlivých výpovědí. V této studii např. se téměř všichni vypovídající shodli, že i když se jejich fyzické funkce zastavily, vjem jejich existence pokračoval dál. Stále se cítili “Františkem Novákem” zkrátka tím, kým byli před tím, jen opustili fyzicky svoje tělo. Někdo vypovídal, že když byl prohlášen za mrtvého, díval se na své tělo shora a přesně popisoval, co si lékaři a sestřičky povídají, což bylo po jeho návratu do těla potvrzeno. Jedna žena byla v době své klinické smrti na druhé straně Země u své sestry a přesně věděla, co v tu chvíli její sestra dělala, což bylo opět po jejím návratu do těla potvrzeno, atd. Můžete namítnout, že toto je pouze případ klinické smrti.

Jiné je to ale v případě svědectví lidí, kteří se narodili a vzpomněli si na svůj minulý život, ze kterého vypovídali o lidech a věcech, které nemohli zažít v tomto životě ani nikde přečíst, a přesto se shodovaly se skutečností. Jako příklad doporučuji článek Chlapec se vzpomínkami mrtvého: Zabili mě ve válce! na http://zena.centrum.cz/deti/zajimavosti/clanek.phtml?id=754028#utm_source= nebo případ, který popisuje pan Zezulka na CD se zvukovým záznamem přednášky http://www.dub.cz/cs/zvukovy-zaznam-prednasky-josefa-zezulky-cd.php, kdy holčička, která se narodila a žije v poušti, popisuje mrakodrapy a další v poušti se nenacházející objekty, které nemohla vidět, a když pak holčičku dovezou do místa, které předem přesně popsala a zazvoní u bytu, kde údajně žila, otevře jí pán v letech a ona mu přesně popíše, jaké měl nemoci, co jak dělal a jak ji zlobil, když byla jeho matkou. A všechno souhlasí.

Někdo tomu samozřejmě nemusí věřit, ale na druhou stranu, je to velmi logické a spravedlivé. Proč by se jeden narodil do chudé a jiný do bohaté rodiny? Proč jednomu se děje to a jinému něco jiného? Možná právě proto, že to navazuje na předchozí životy, a každý má osud, jaký se pro něho na základě jeho minulých činů hodí. Kdo ví?

A konečně bych doporučila film brazilských tvůrců, kteří se dokázali napojit za tento svět a ukázali nám jednu z možností, jak to po smrti může vypadat. Film se jmenuje Náš domov a je možno ho shlédnout na http://www.youtube.com/watch?v=fwCKg16moGs

Co z toho všeho vyplývá? Že vaši milovaní stále existují a možná jsou vám blíž, než si myslíte. Vím, že to není lehké, ale pokud se vám podaří se místo žalu zaměřit na svůj další život a rozvíjet ho, pak máte vyhráno. Odchodem jednoho život druhého nekončí. Život jde dál a smutek spíše odcházejícího tíží, než aby ho těšil, jak je pěkně ukázáno ve zmíněném filmu. Třeba váš milovaný nebo vaše milovaná museli odejít právě proto, abyste se mohli setkat s někým dalším. A kdo ví, třeba se může právě ten váš či ta vaše znovu narodit a ještě v lepší konstelaci, a proto teď musel nebo musela odejít. Tak přeji mnoho optimismu do dalších dní …

Pokud máte nějaké podobné zážitky a chcete-li se s námi o ně podělit, napište nám.

Foto: autorka