Stýskání zakázáno, zpívat a tančit dovoleno

Přidal  |  0 Komentáře

m_HLC_6_2015_286Poslední setkání dámského klubu Cosmopolitan Executive Helas Ladies Club před nástupem léta spojilo nástup nejmodernějších technologií s cestou zpátky do nostalgie – ovšem bez stýskání. V historickém interiéru Kláštera minoritů sv. Jakuba se na pódiu vystřídali hosté telekomunikačních a IT firem se světoznámou operní pěvkyní Soňou Červenou a českým tanečníkem a hercem Vlastimilem Harapesem.
„Letošní rok je ve znamení inovací a rozvoje. Bariéry v podnikání i osobním životě mizí díky novým technologiím, a my teď můžeme nejen podnikat z kteréhokoli místa se nám zamane, ale i komunikovat se svými blízkými nebo si naplánovat kulturní vyžití,“ uvedla setkání Helena Kohoutová, zakladatelka dámského klubu Cosmopolitan Executove Helas Ladies Club. A právě program setkání dámského klubu navazoval na myšlenku života bez bariér, kdy se bez vzájemného omezení setkává naše práce, osobní život i zájmy.
Novinky a trendy v telekomunikacích představila Milena Linhartová, ředitelka prodeje firemním zákazníkům ze společnosti Vodafone, která je generálním partnerem dámského klubu. „Od roku 2007 se intenzivně orientujeme na trh firemních zákazníků a nyní v roce 2015 je 97 procent populace pokryto Turbo Internetem. Dnes chtějí být všichni online a mít okamžitý přístup k sociálním sítím, navigaci nebo nákupům, ať už se nacházíme na ulici či na pláži,“ vysvětluje Milena Linhartová.

Chytrost, ne směšnost, musí vyvolávat smíchm_HLC_6_2015_124

Tímto citátem Jana Wericha se uvedl Vlastimil Harapes, jeden ze dvou čestných hostů večera. Tento český tanečník, herec, režisér, choreograf a pedagog je v současnosti uměleckým šéfem mezinárodní konzervatoře v Praze. Dlouholetého člena a sólistu baletu Národního divadla v Praze si pamatujeme také z řady známých filmů, jako je Markéta Lazarová režiséra Františka Vláčila nebo Jak vytrhnout velrybě stoličku režisérky Marie Poledňákové.
„Zpočátku jsem myslel, že mám obě ruce levé a obě nohy pravé,“ vypráví Vlastimil Harapes. „Učitelka na základní umělecké škole ovšem viděla, jak si neustále všelijak prozpěvuju a poskakuju, tak řekla rodičům: Ten kluk má talent, přihlaste ho na konzervatoř, ať to jeho poskakování dostane nějaký řád. Když jsem zjistil, že na konzervatoři není žádná matematika ani fyzika, šel jsem do toho a ve 14 letech na konzervatoř nastoupil. Zpočátku mi to ale moc nešlo, brečel jsem a dokonce jsem propadal z hlavního předmětu, klasického tance. Po pár letech jsem ovšem balet pochopil a maturoval s vyznamenáním. Vydržel jsem, a proto jsem dodnes tak chytrý,“ vtipkuje Vlastimil Harapes a pokračuje ve vyprávění, jak začala jeho kariéra:
„V muzikálu Starci na chmelu jsem dělal jen křoví, ale všimli si mě. František Vláčil hledal pro film Markéta Lazarová někoho pro roli šlechtice, takže si mě zavolal ke kamerovým zkouškám. Natáčení trvalo rok a půl a pan Vláčil mi doporučoval, ať jdu na DAMU. Během dlouhého natáčení mi však chyběl trénink a hudba, protože muselo být neustále ticho. Tak jsem si řekl, že se vrátím raději k tanci.“
A právě tanec Vlastimila Harapese nejvíce proslavil. Tančil na mnoha světových scénách, byl stálým hostem v porýnské opeře v Duisburgu a Düsseldorfu a účinkoval ve zhruba 50 tanečních představeních české první scény. Vlastimil Harapes je sám na sebe velmi náročný:
„Vždy jsem byl se sebou nespokojený, protože to pokaždé může být ještě lepší. Za těch dvacet let tance jsem měl deset představení, pod která bych se podepsal,“ uvádí, ale své rázné prohlášení ihned se svým typickým humorem shodí: „No považte, jak jsem byl skromný.“ V současnosti je čestným předsedou Hnutí speciálních olympiád a občanského sdružení Balet Globa. Diváky navíc pozval na své nejnovější herecké angažmá v divadle Semafor ve hře Prsten pana Nibelunga, kterou napsal Jiří Suchý.

m_HLC_6_2015_231Přichází Soňa Červená

Úctou a smíchem celý sál naplnil hlavní čestný host večera, světová operní pěvkyně Soňa Červená, mezzosopranistka a altistka, která se kromě velké řady úspěšných operních rolí proslavila především famózním úspěchem v roli Carmen. Na otázku, kdy poprvé pocítila, že zrovna zpívání bude jejím osudem, odpovídá: „ Viděla jsem několik operních představení, kterým jsem tehdy ani nerozuměla, ale nadchly mě tak, že jsem zatoužila vydat se tímto směrem, přestože jsem v tu chvíli ještě vůbec nevěděla, jestli mám hlas nebo talent. Říkala jsem si ano, musím stát tam na tom jevišti – a budu zpívat Carmen.“
Tato dcera známého kabaretiéra Jiřího Červeného ovšem získala první divadelní zkušenosti v muzikálu Divotvorný hrnec. „Hledali k Werichovi někoho, kdo zpívá i hraje. Werich mě naučil umění improvizace. Pokaždé, když začal vtipkovat a utekl z textu, bylo mým úkolem, abych jej navedla zpět,“ vypráví.
Jestliže ji Jan Werich naučil umění improvizace, známý americký avantgardní divadelní režisér a dramatik Robert Wilson ji podle jejích slov zase naučil umění perfekcionismu. „Podřídila jsem se Werichovi s improvizací a Wilsonovi s perfekcionismem. Nikdy jsem například nezapomněla text, nezažila jsem takzvané okno,“ říká Soňa Červená. Na otázku Vlastimila Harapese, jak si to může pamatovat, odpověděla Soňa Červená bezelstně: „No prostě se pořád učím.“
Když ji z politických důvodů nevzali do Národního divadla, zakotvila na šest let v Janáčkově opeře v Brně. Odtud ji poslali do Berlína do opery Unter den Linden, kde zpívala v Monteverdiho a Gluckových operách a také dosáhla prvního životního úspěchu s rolí Carmen v inscenaci Herberta Kegela. Tuto roli pak zpívala po celém světě 156krát.
„Když postavili tu hroznou zeď, viděla jsem, že mě zazdívají a že se už nikdy nedostanu dál. Tak jsem tou zdí prošla,“ pokračuje Soňa Červená ve vyprávění, jak unikla z východního Berlína posledním otevřeným hraničním přechodem počátkem roku 1962. „Neměla jsem s sebou žádné kufry ani dokumenty, protože kdyby mi auto prohledali, bylo by jim všechno jasné. Vzala jsem jen svého pejska, kabelku a jednu knížku. Ta knížka mě pak provázela celých 30 let emigrace. Proto jsem nikdy nezapomněla češtinu, i když jsem česky nemluvila. Tou knihou byla Chrám i tvrz od Pavla Eisnera.“ Během pobytu v uprchlickém táboře jí nabídli angažmá v Západním Berlíně. Zpívala na mnoha scénách Západního Německa, kde se kromě Carmen vžila do rolí Verdiho a Wagnerových oper. Významné byly také její role v operách Leoše Janáčka.
„Pracovala jsem s kolegy, které jsem učila českou výslovnost. Oni samozřejmě nevěděli, co zpívají, ale museli aspoň vyslovovat věty a texty a o to jsem se starala,“ popisuje. Dalšího životního vrcholu dosáhla v San Franciscu, kde zpívala v opěře 11 let a právě na tomto místě cítila největší sepjetí s publikem.

Tančit povolenom_HLC_6_2015_376

„Neměla jsem touhu po domově. Tu jsem si zakázala,“ parafrázuje název své vlastní knihy Stýskání zakázáno. V emigraci skutečně prokázala obrovskou psychickou odolnost. Přestože jí vzali domov a vlast, nevzali jí jazyk. Kromě knihy, kterou si odnesla z Berlína, kupovala úplně všechno, co vyšlo v nakladatelství Škvoreckých.
Do vlasti se vrátila po desítkách let strávených v cizině. Dodnes aktivně vystupuje.
„Teď se věnuji melodramatu. Spojení mluveného slova s hudbou je jiné než spojení zpívaného slova s hudbou, ale také silné. Pomáhá mi čeština a také mi pomáhá hudba, kterou jsem nechala za sebou, abych ukázala obecenstvu, co to je melodrama,“ říká Soňa Červená. Jak dlouhý je vlastně profesní život baletního mistra a operní pěvkyně? Vlastimil Harapes uvedl, že tančil 22 let, zatímco Soňa Červená zpívala v opeře 35 let.
„Za to, jak jste ovlivnili českou kulturu, vám patří velký dík,“ dodala k vystoupení obou čestných hostů Helena Kohoutová.
Součástí setkání byl také dobročinný bazar ve prospěch sbírky Pomáhejte s námi Nepálu. Výtěžek bude věnován Nadačnímu fondu Českého rozhlasu a poslouží opravě zřícených škol ve vesnicích Simthalí a Dahú.
A protože bylo ten večer tančit povoleno, účastníky ještě čekalo překvapení v podobě rychlokurzu salsy, který provedla Marcela Obrdová z Opltovy taneční školy. Školu založil v roce 1932 mistr tance Břetislav Oplt, takže je nejstarší nepřetržitě fungující taneční školou, která za dobu své existence vychovala k tanci již 200 tisíc Pražanů.

www.helas-ladies-club.cz