Tentokrát nikoli psacího, ale kavárenského, během jednoho z populárních pražských literárních večerů, kde tento výjimečný publicista byl předním hostem. Je rozený v znamení čtyřek – 4.4 1944, narodil se ve Zlíně a vyrostl v Olomouci. Píše česky i anglicky, dramata, knihy a články. Žije střídavě v Praze a v Londýně. Vedle humorných postřehů na témata sexu, jídla a náboženství, patří také mezi výrazné kritiky Evropské unie a především multikulturalismu a islamismu. Ví o čem hovoří, neboť je na rozdíl od většiny českých komentátorů a zpravodajů ČT osobně dennodenním svědkem, jak se situace rok od roku vyvíjí. Na příkladě z praxe Velké Británie ukazuje českým čtenářům, kam až tyto jevy mohou dospět.
Benjamin Kuras
Do Anglie emigroval v roce 1968, dlouhá léta pracoval v české redakci BBC, v roce 1974 tam konvertoval k judaismu. V roce 1975 mu rozhlas BBC vysílal jeho první anglickou hru. Těch pak napsal dalších 15, které se hrály v 5 zemích. Po listopadu 1989 začal publikovat v řadě českých periodik tempem nejméně jednoho článku týdně, dnes je pravidelným sloupkařem Reflexu. Hned v 90. letech způsobil poprask pseudohistorickou knížkou komediálních českých dějin Češi na vlásku, které trvalo několik let, než si na ni čeští čtenáři zvykli a přestali se urážet. Dnes má za sebou přes třicítku knih, nejnověji Soumrak bílého muže, Bláhové snění o světě bez padouchů a Jak zabít civilizaci, v nichž sleduje, analyzuje a snaží se vysvětlit pomalou sebevraždu západní civilizace.
Co na srdci, to na jazyku…
Moraváka nezapřete smyslem pro humor, láskou k vínu ani vrozenou pravdomluvností, která vám zcela jistě celoživotně čas od času zavaří…
Mám ten humor moravský střižený taky anglickým a židovským, takže se tu a tam vymkne zaběhlému českému standardu a pak se stane, že mě Češi berou vážněji, než je pro ně zdravé. V událostech posledních pár let je však čím dál těžší humor nacházet, takže se mně do toho psaní loudí pesimismus, podle přísloví, že optimista je člověk, který neví, co se děje. A protože ty události sleduji podrobně a denně na serverech anglických, francouzských a italských, jsem podstatně informovanější než většina Čechů, takže je občas rozčílím fakty, které pokládají za moje výmysly, dokud se je se zpožděním nedovědí odjinud. Vynadají mně do lhářů, panikářů a xenofobů, zatímco já se je jen snažím připravit na to, že přichází doba, kdy budou muset svoji svobodu bránit, nebo jejich svět skončí. A usiluji o to, aby si mohli dál blábolit, co se jim zlíbí, aniž by jim za to někdo mohl podříznout krk.
Tak jako v případě zmíněného literárního večera, kdy jsme se poznali. Benjamin Kuras
bez okolků varoval besedující před islamizací Evropy a tím proti sobě popudil přítomné „sluníčkáře“, kteří si melou svou falešnou mantru o humanismu a lidské solidaritě, bez ohledu na to, že jsou v naprosté menšině proti většině národa, který začíná mít strach o svou budoucí existenci.
Fascinovalo mě, jak dokázali během dvou minut zničit dobrou náladu, kterou jsme si toho večera nastolili čtením srandovních pasáží z mých knížek Tao sexu a Ciao sexu. Polovina posluchačů začala klást relevantní otázky o současném stavu Evropy, na které jsem se pokusil relevantně odpovědět. Druhá polovina se okamžitě rozčílila a začala mně nadávat. Nejkrásnější absurditu dodala jedna paní, která mně zaspílala fašistů, že jsem uvedl Le Penovou jako seriózního politického vůdce bránícího Evropu před islamizací. „Vždyť její otec označil holocaust za jednu kapitolu druhé světové války“. Nevím, kolika lidem tam ta absurdita došla: soudíme političku podle jedné věty, kterou její otec pronesl před třiceti lety? To nenapadlo ani komunisty.
Jde tedy o migraci nebo invazi? A kdo za tím vším vlastně stojí a co tím je sledováno? Jak vnímáte licoměrnou politiku Turecka, USA a Saúdů v tomto směru?
Invaze využívající migrace ke kolonizaci nepřátelského území, zatím beze zbraní. Ty zbraně se samozřejmě mohou objevit později, jakmile budou invazní bojůvky rozmístěny a připraveny. Jak dobře mohou být sehrané, se už nedávno ukázalo v Paříži, což asi byla jejich rozcvička či nácvik. Evropské kontrarozvědky už dávno vědí, že mezi uprchlíky před válkou a ekonomickými migranty, z nichž asi tři čtvrtiny jsou zdatní silní chlapi ve vojenském věku, je určité a samozřejmě přesně nespočítatelné procento vycvičených džihádistů. Hádat se, zda je to deset, pět, či dvě procenta, je jako podřezávat si pod sebou větev dvěma nebo deseti řezy za minutu. Islámský stát začal s osmi tisíci bojovníky a během pár měsíců ovládl území velikosti Anglie. Od té doby se k němu přidaly desetitisíce domácích a skoro 50.000 přivandrovalců z více než 50 zemí. S přidruženými džihádistickými skupinami po celém světě a sympatizanty poskytujícími podporu hmotnou a ideovou, čítají snad už čtvrt milionu.
Na porážku české armády by jich stačilo pár stovek. Základním organizátorem invaze je Muslimské bratrstvo, které již před nějakými 15 lety naplánovalo invazi Evropy na rok 2016 a její ovládnutí na 2020. Daří se to s půlročním předstihem. MB je téměř 90 let stará a dnes už celosvětově hodně rozrostlá organizace islámských radikálů, čili navrátilců k „původnímu“ výkladu islámu, jejíž ideologií je celosvětová islamizace všemi prostředky: kulturními, civilizačními, politickými, náboženskými, imigračními a vojenskými. Ta je kořenem, k němuž se dá vystopovat původ většiny islámských teroristických organizací, od PLO, Hamásu, Al-Kájdy, Talibánu a Boko Haram po Islámský stát. Je to vlastně taková islámská varianta či napodobenina někdejší Komunistické internacionály čili Kominterny. V Egyptě, kde se pokusila s Morsím nastolit totalitní stát podle středověkých zákonů, byla svržena a postavena mimo zákon. Její velení se přestěhovalo do Londýna, jemuž se ne náhodu dnes přezdívá Londonistán, podle knihy anglické novinářky Melanie Phillips. Muslimskému bratrstvu fandí Saúdové, dnešní váda turecká a Obamův Bílý dům, v němž ve funkci poradců působí nejméně šest Egyptem identifikovaných vysokých členů Muslimského bratrstva. Popisuji to podrobně v knížce Jak přežít civilizaci. Americká zahraniční politika rozvracení jakž takž fungujících států v islámské oblasti je už delší dobu předmětem politologických debat, které zatím nedospěly ke konečnému závěru, zda je způsobena pitomostí nebo záměrem.
Jak si máme vysvětlit chování Angely Merkelové a našich „vlastenců“, jako je třeba páter Tomáš Halík?
Psychickou poruchou vycházející z neo-marxistického výkladu křesťanství jako univerzální ideologie převracející „lásku k bližnímu“ v lásku ke všemu cizímu a nenávist ke všemu vlastnímu. Sebenenávist promítaná do svých blízkých, které pak potřebuje nálepkovat jako xenofoby, nacisty a rasisty,tak by to asi definoval psychiatr.
Roky se zastáváte afrických křesťanů, jako by hrách ale na stěnu házel…
A to mě právě fascinuje na křesťanech typu Halíka: už nejmíň deset let se ví o masové perzekuci, masakrech, zotročování a vyhánění křesťanů v islámských státech, jako Irák, Sýrie a Nigérie. Tamní křesťanští duchovní už hovoří o zániku křesťanství v celém islámském světě – původně křesťanském. Od západních křesťanských vůdců nevidět žádné snahy o pomoc. A páter Halík láskyplně hájí islám proti nám „xenofobům“, místo aby pomáhal masakrovaným křesťanům – jak se o to alespoň pokouší například protestantský duchovní Dan Drápal, zatím stejně marně jako já.
A takový člověk by chtěl kandidovat na prezidenta? Pán bůh nás ochraňuj! Před krátkým časem byla zveřejněná úděsná statistika, hovořící o tom, že během tří posledních let zbylo z cca 2 milionu iráckých křesťanů zhruba 180 000. Ostatní byly islámskými radikály vyvražděni. Zakládá se tento údaj na pravdě?
Zda je to přesně 180 000 nevím, naposledy jsem se dočítal o likvidaci více než tří čtvrtin z oněch 2 milionů. A také asi nebyli všichni vyvražděni, mnohým se podařilo uprchnout, například do Kurdistánu. Asi je však pravdivé sdělení mosulského biskupa, že slavné a dlouhé dějiny křesťanství v Iráku skončily. Mimochodem, biskup si jen bez výčitek posteskl, že od křesťanů na západě nepřišla žádná pomoc a varoval, že nezastaví-li příliv muslimů do Evropy, bude se jim brzy dít totéž.
Váš recept na řešení možná neřešitelného…
Už to řešení navrhuji a zveřejňuji přes rok: záchytná uprchlická centra na okraji Evropy, čili středomořských ostrovech, kde by se s finanční a personální pomocí všech evropských států poskytovala základní pomoc a provádělo „kádrování“, podle něhož by se uděloval azyl skutečně perzekvovaným a ostatní by se posílali zpět domů. Ale hrách na stěnu…
V Německu se množí případy soudních žalob na kancléřku Merkelovou za vlastizradu, neměli by se toho bát i někteří naši politici?
Z našich politiků se myslím vyložené vlastizrady ještě žádný nedopustil, asi díky tomu, že lidé jako Dienstbier, Kocáb, Pelikán nebo Šabatová – a vlastně třeba taky Schwarzenberg – naštěstí nemají možnost státní politiku řídit. Zatím.
Dalším těžko pochopitelným krokem Bruselu je snaha vyplatit Turecku a dokonce některým africkým zemím milardy eur, aby zastavily tok běženců. S největší pravděpodobností tyto sumy padnou do lidově řečeno černé díry a situace se nijak nezlepší. Ba, naopak, jak Turecko, tak další budou bezesporu své požadavky navyšovat…
A kromě peněz se jim nabízí, že pomohou-li zastavit těch pár milionů ilegálů, Evropa jich za to přijme několikanásobně víc legálně a 80 milionům Turků slibuje bezvízový vstup do Evropy. Muslimové na celém světě se musí smíchem popadat za břicho.
V roce 1683 porazila vojska Svaté ligy muslimy u Vídně a zabránila tak jejich expanzi do Evropy (i když i tak osmanská říše obsadila a zotročila na řadu století Balkánský poloostrov a více než polovinu Uher), máme si z toho vzít historický příklad?
Určitě, a ne náhodou tu bitvu nakonec vyhráli Středoevropané. Akorát je to dnes celé nějak geograficky obrácené. Západní Evropa je už prakticky okupovaná a bude-li se bránit, bude to v ulicích vlastních měst. Východní část EU má ještě v paměti, jak chutná totalita, tak její příchod v novém přestrojení snadněji vyciťuje. Má ještě možnost bránit svoje hranice – a možná, někdy, časem, až se posílí, vytáhnout z nich po husitsku ven. Někteří západní členové hnutí Counterjihad v to ostatně doufají. Potřebovalo by to každopádně upevnit Visegrádskou čtyřku a možná k ní přibrat i ostatní sousední národy s podobnou zkušeností totalitarismu a držet tak jakýsi obranný blok.
Závěrem, na jaké knize popř. hře v současné době pracujete…
Nedokončenou, rozdělanou nebo plánovanou práci nerad avizuji, ubírá to energii potřebnou na práci samotnou. Ale průběžně jsem ke čtení každý týden v Reflexu.
Za rozhovor děkuje Ivan Černý
Foto: Miroslav Feszanicz
