Výletnicky oblíbené Roztoky u Prahy se chlubí zámkem, ve kterém je činorodé Středočeské muzeum. Mimo několika stálých expozic se zde pravidelně střídají krátkodobé výstavy, jedna zajímavější než druhá. V současnosti se jmenované muzeum prezentuje nadmíru důležitým projektem, který má za úkol osvěžit paměť našeho národa. Připomíná totiž dramatické události, ke kterým zde došlo na nádraží v Roztokách před dvaasedmdesáti lety a na které se v poslední době v naší společnosti začalo jakoby zapomínat. Výstava je otevřena do konce dubna.
V polovině dubna 1945 vypravili nacisté z koncentračního tábora v severočeských Litoměřicích vlakový transport s vězni. Dobytčáky s na kost vyhublými vězni zastavily v Roztokách pro dočerpání vody a paliva. I když se stráže snažili, aby se roztočtí obyvatelé k vagónům nedostali, rozhořčení místních nad stavem koncentráčníků nebral konec a lidé se snažili pomáhat i za cenu nasazení vlastního života. Kupříkladu ředitel místního cukrovaru vynutil na znervóznělém veliteli transportu, aby vězni mohli dostat alespoň vodu, chlapec, téměř ještě dítě, syn místního strážníka s kamarádem zase přivlekl k vagonu se ženskými vězenkyněmi pytel vařených brambor, roztocký fotograf nedbal nebezpečí zastřelení a pořídil fotografie transportu.
O tom všem, a ještě více, vypráví výstava, na kterou vás nyní prostřednictvím těchto řádek, zveme.
Českoněmecký projektHistorička Pavla Plachá, spoluautorka expozice
Cestu transportu smrti Litoměřice – Velešín mapují dvě významné instituce: Vojenský historický ústav a KZ-Gedenkstᾄtte Flossenbὓrg. Společně sledují jízdu, která vedla přes Lovosice, Kralupy, Roztoky, Prahu a Olbramovice až do jihočeského Velešína, kde se vězni dočkali 8. května osvobození. Výstava zasazuje příběh transportu do širšího historického kontextu. Zároveň si všímá i konkrétních aktérů oněch událostí. Vězňů, dozorců i civilních obyvatel a jejich osudů. Tematizuje fenomén pomoci transportovaným vězňům ze strany železničářů i obyčejných civilistů. Zabývá se rovněž otázkou poválečného vyrovnání s pachateli trestných činů, jak byly bachaři a esesmani mluvou práva nazýváni, kdy jen s hlubokou nevolí můžeme konstatovat, že i přes to, že se o nich a jejich činech včetně ubití nebo zastřelení vězňů vědělo, nebyli díky obstrukcím advokátů západoněmecké strany v druhé polovině 20. století potrestáni. O to více zůstává nezodpovězená otázka, proč vlastně u nás byla po roce 1989 rozpuštěna vládní komise pro stíhání a vyšetřování nacistických zločinů.
Výstava Transport smrti Litoměřice – Velešín vychází z několikaletých historických rešerší v domácích i zahraničních archivech a muzeích, ze soukromých sbírek a rozhovorů s pamětníky. Zároveň prezentuje i bohatou obrazovou dokumentaci, která je v případě transportů smrti naprosto ojedinělá.
Pamětní deska na paměť popisovaných událostí, umístěná na vlakovém nádraží v Roztokách u Prahy
Tucet panelů v podkroví zámku
Cestou za výstavou o vlaku, převážejícího po českém území na konci 2. světové války několik tisíc vězňů, musíme zdolat několik desítek schodů, až do půdních prostor, které jsou po rekonstrukci mimořádně vhodné pro expozici tohoto typu. Strohé, potemnělé prostory s pavučinou dobových trámů navozují správnou atmosféru doby válečného temna. Expozice je rozdělena do 12 panelů, v nichž ústřední text doplňují mapy, fotografie a dobové dokumenty. Její autoři, Dr. Pavla Plachá a Dr. Jiří Plachý, historik VHÚ, výstavu koncipovali tak, aby „šla za divákem“, a to v přiblížení historické události ve spojení s konkrétním místem. Na výstavě nechybí ani filmové plátno, kdy se v případě většího počtu návštěvníků promítá pozoruhodný 8 minutový dokument k tématu. Pořádají se zde i besedy s pamětníky, což je mimořádně důležité v případě školných výprav. Jejich námětem je 20 hodin hrdinství a lidskosti.
Roztočtí hrdinové
Jak popisují panely, vlak smrti s vězni zabrzdil v Roztokách 29.4.1945 ve 20.30. Uvízl zde však díky odvážným železničářům, kteří sabotovali jeho další pohyb. Městem se zpráva o transportu rozšířila rychlostí blesku. Lidé se začali na nádraží sbíhat hned zvečera, bez ohledu na rizika, která dobře znali z osudů Ležáků, či Lidic. Všichni si přáli nešťastníkům pomoci. Později dorazili i lidé ze sousedního Žalova a dokonce z blízkého Levého Hradce. Ve vzduchu je cítit blížící se osvobození, ale tento fakt nijak nesnižuje hrdinství místních obyvatel. Pořád ještě měli fašisti plnou zbroj a sílu zničit nádraží i Roztoky a vše živé. Přednosta stanice s místními odbojáři začal jednat s velitelem transportu o možnost poskytnout zbědovaným vězňům jídlo a pití, nemocným i zraněným ošetření. Velitel po delším váhání, pod tlakem situace a díky zbytku zdravého rozumu, nakonec souhlasí. Posléze začíná obdivuhodná akce, která, jak při vernisáži výstavy řekl ředitel památníku ve Flossenbὓrku, zabývajícím se desítkami podobných transportů smrti, nemá v takovém měřítku nikde v Evropě obdobu. Roztočtí jednali jako jeden muž. V bývalém místním chudobinci byl během pár hodin zbudován provizorní lazaret a 80 nejpotřebnějších sem bylo přemístěno. V nastalém chaosu se dokonce podařilo během 20 hodin, kdy vlak stál na nádraží, více jak 300 vězňům s pomocí místních uprchnout. Pruhované koncentráčnické mundůry byly spáleny, vězni dostali civilní oděv. Mnohé z nich lidé ukryli doma. Další utíkali dál. Jedna ukrajinská vězenkyně přímo do Prahy, kde se aktivně zúčastnila Pražského povstání. Další se po mírném zotavení rovněž přidávali k roztockým občanům z řad místního četnictva a Sokolů, pospíchajících na pomoc bojující Praze.
Transport opustil Roztoky 30.4.1945 po 16.00 hod, a pokračoval na své cestě do Velešína, kde se vězni dočkali 8. května osvobození.
Díky statečným obyvatelům Roztok a okolí bylo zachráněno 400 životů, další přežili válku i transport díky vodě a jídlu, které od místních dostali. Deset koncentráčníku z osmi desítek uložených v provizorní nemocnici přes veškerou zdravotní péči, které se jim dostalo, zemřeli a byli důstojně pohřbeni v Levém Hradci.
Závěrem je třeba poznamenat, že Němci poslali do Roztok gestapo, aby se mstilo, ale naštěstí jim Pražské povstání v represáliích již zabránilo.
Více na: www.muzeum-roztoky.cz
