Blanka Dvořáková je žena s velkým srdcem a jednou velkou touhou. Touhou pomáhat. A tato touha už přes dvacet let padá na úrodnou půdu. Nejenom postiženým pomáhá zařadit se do pracovního procesu a žít smysluplný život.
Před patnácti lety paní Blanka založila Nadační fond Slunce pro všechny a Centrum služeb Slunce všem s kavárnou a pekárnou. Rovněž iniciovala založení první Soukromé speciální školy Slunce (Soukromá mateřská, základní a střední škola obecně prospěšné společnosti).
Blanko, popište nám, co je náplní vaší práce?
Náplní práce je vedení tří organizací. Nadační fond Slunce pro všechny byl založen v únoru 2002 za účelem podpory dětí a dospělých se speciálními potřebami a podpory Soukromé mateřské školy, základní školy a střední školy Slunce, o.p.s. Hlavním programem nadačního fondu je dofinancování činnosti Soukromé školy Slunce, Centra služeb Slunce všem, o.p.s. v Unhošti a shánění finančních prostředků k tomuto účelu. Jedním z významných zdrojů příjmů jsou benefiční akce a veřejné sbírky (například benefiční koncerty, aukce výtvarných prací, charitativní prodejní akce apod.). Škola pak vzdělává žáky se speciálními potřebami a v kladenském regionu působí již od roku 1991. Poskytuje denní komplexní péči, která zahrnuje vzdělávání a výchovu, rehabilitaci, psychologickou a logopedickou péči, poradenství v oblasti sociální, právní a zdravotnické a řídí se individuálními potřebami žáků. Je fakultní školou Univerzity Karlovy v Praze – Pedagogické fakulty. Součástí školy je pak speciálně pedagogické centrum. Centrum služeb Slunce všem pak poskytuje devět sociálních služeb, je to zařízení, které slouží potřebám osob se speciálními potřebami, stejně jako nejširší veřejnosti.
Jak jste se k tomuto oboru dostala?
Již za studentská léta jsem pracovala v tehdejším sdružení pro pomoc mentálně postiženým lidem. Při studiu na gymnáziu jsem docházela do tehdejší zvláštní školy a do domova důchodců a vždycky mě zajímala práce s dětmi a lidmi s handicapy a scházela jsem se s rodiči handicapovaných dětí.
Vždycky vás bavila práce s dětmi?
Ano, vždy mě práce s dětmi bavila a postupně, když děti odrůstaly, tak jsem přicházela na to, že není dobré, když se ve škole věnuje veškerá péče dětem a po skončení školy nebyla návaznost na naši činnost a z těchto důvodů jsem začala přemýšlet i o zařízení pro dospělé.
První soukromou mateřskou, základní a střední školu Slunce a organizaci Centrum služeb všem jste založila po revoluci. Bylo tenkrát snadné získat finanční prostředky? Snažší než dnes?
V roce 1991 jsme založili společně s rodiči pod Sdružením pro pomoc mentálně postiženým soukromou školu Slunce. Postupem času se kvůli legislativě změnila na nadaci a posléze na obecně prospěšnou společnost, jejímž zřizovatelem je můj manžel. V roce 1991 jsme byli první soukromou školou, otevírali jsme ji v neděli a další škola v Teplicích se otevírala v pondělí. Při slavnostním otevření byla manželka tehdejšího prezidenta Olga Havlová, prof. Martin Bojar ministr zdravotnictví a ministr školství prof. Petr Vopěnka. Finanční prostředky se tehdy sháněly poměrně dobře, neboť po revoluci se lidé snažili podobným zařízením co nejvíce pomáhat a našim prvním partnerem a sponzorem byl tehdejší Centrotex.
Horší to zřejmě bylo s postojem společnosti vůči tělesně postiženým. Nebo se pletu?
Ano s postojem veřejnosti to bylo horší, neboť do té doby nebyli lidé s postižením moc vidět a byli spíše mimo své rodiny a v ústraní ústavů.
Společnost naštěstí od té doby zaznamenala v této oblasti značný posun, že?
To už dnes není vůbec srovnatelné, neboť po revoluci došlo k rozvolnění, začala vznikat zařízení většinou nestátní. Začala se měnit legislativa a lidé s handicapy se dostávali před zraky veřejnosti.
Následovala druhá škola pro mentálně a tělesně handicapované v Unhošti, Domov dobré vůle ( chráněné bydlení pro zdravotně postižené), integrovaná školka v Kyšicích, školka v Horním Bezděkově a zmíněné Centrum služeb Slunce všem s pekárnou a kavárnou s ambicí být sociální firmou. To se snad spustila přímo lavina…
V roce 1992 vznikla škola v Unhošti, původně byla pokračováním stochovské školy, kde se vzdělávaly děti menší a vznikla zde praktická škola – škola střední, která připravuje žáky na pomocné profese a budoucí povolání. V roce 2000 jsme otevírali Domov dobré vůle, chráněné bydlení pro zdravotně postižené. Centrum služeb Slunce všem vzniklo v roce 2004, školka v Kyšicích v roce 2003 a v Horním Bezděkově byla založena v roce 2007.
Jak péče o postižené u vás vypadá?
Všechna naše zařízení pomáhají žákům a klientům přiblížit se běžnému způsobu života. Ve všech zařízeních je uplatňován individuální přístup, snažíme se spolupracovat s rodiči a s dalšími odborníky v rámci komplexní péče o žáky a dospělé. Máme široký záběr, věnujeme se dětem před nástupem do mateřské školy, v předškolním věku, školním věku, uživatelům sociálních služeb v dospělosti a v rámci sociálních služeb poskytujeme i služby seniorům.
Pomáháte jim se zapojením do běžného života?
To je našim hlavním cílem. Snažíme se, aby co nejvíce navštěvovali akce a kulturní a sportovní programy společně se zdravými dětmi. Mezi naše dospělé uživatele služeb dochází veřejnost, neboť v naší kavárně Slunce kde obsluhují handicapovaní lidé, dochází k přirozené integraci místní komunity a uživatelů našich služeb.
Jak to zvládají?
Kupodivu většina našich klientů zvládá zapojení velmi dobře. Někteří bydlí v chráněných bytech přímo v zástavbách a nečiní jim to problém.
Co je pro ně nejtěžší?
Nejtěžší je pro ně dospívání a v pozdějším věku uvědomění si svého handicapu, neboť se špatně orientují v partnerských vztazích a těžko zvládají (převážně muži), že například ta „nejkrásnější“ dívka s nimi nechce chodit. Pro některé děti je těžké klasické vzdělávání u nás jim to usnadňujeme s pomocí asistentů pedagoga, klasifikováním formou slovního hodnocení a navozením partnerských vztahů ve škole. Všem je poskytována odborná pomoc speciálně pedagogického centra, kde působí psychologové, speciální pedagogové a logopedi.
Výsledek vaší práce je úctyhodný. Na všechny projekty jste ale v první řadě musela sehnat prostředky. Jak to probíhá? Te´d už pořádáte různé benefiční akce, ale ze začátku tomu asi tak nebylo. To jste zvedla telefon a prosila?
Část finančních prostředků je zajištěna dotacemi od ministerstva školství a ministerstva práce a sociálních věcí. Služby jsou zpoplatněny, část je ze zpoplatněných služeb a zbytek se shání benefičními akcemi: koncerty, výstavy, aukce, Pečení pro dobrou věc. Ve veškerých aktivitách pomáhá Nadační fond Slunce pro všechny, který byl zřízen v roce 2002. Ano, na začátku jsem zvedala telefon a prosila o finanční příspěvky, objížděla firmy, ale vždy jsem si uvědomovala, že nemohu jen finanční prostředky a pomoc chtít, ale že za ni musí naše organizace také něco dávat. Vždy jde o oboustranný partnerský vztah, který musí vyhovovat oběma stranám. Naše sponzory a přátele si musíme neustále hýčkat.
Dnes je to zřejmě o poznání jiné, že?
Většina sponzorů nám vydržela právě díky přístupům, které jsme uplatnili a někteří noví sponzoři přibývají právě díky tomu, jak se Slunce dostává do povědomí veřejnosti a díky našemu pořádání různých benefičních akcí.
Baví vás tato práce stejně jako na začátku?
Práce mě baví, myslím si, že si svůj život bez této práce nedovedu představit. Stala se nejen mým zaměstnáním, ale i koníčkem.
Co jiného než uspokojení vám tato práce přináší?
Dobrou náladu, uspokojení z toho, že jsem užitečná a mnohá přátelství.
Plánujete své aktivity ještě rozšiřovat?
Záleží na tom, zda budu i nadále zdravá a aktivní. Ráda bych rozšiřovala, ale záleží to i na finančních prostředcích. Máme v plánu přístavbu školy v Unhošti, jelikož mámě mnoho žadatelů o naše služby a chybí nám prostory.
Je něco, čeho v životě litujete?
Ani ne. Možná jen lituji toho, že nejsem stále mladá, v produktivním věku se věci dají dělat lépe, ale naštěstí mám syna, který v mém úsilí bude pokračovat.
Co byste poradila tomu, kdo by chtěl jít ve vašich stopách?
Poradila bych mu, ať mě navštíví a že mu o tom řeknu spoustu věcí. Ať to každý zkusí, protože i přes to, že to není snadná cesta, tak je to krásná cesta životem a určitě je zde jistota, že tu po mně něco zůstane.
Co byste poradila tomu, kdo má takové sociální cítění jako vy?
Poradila bych mu, aby tomu tak úplně nepropadl jako já. Podřizuji tomu veškeré své aktivity a i soukromý život a naštěstí mám i manžela, který mě v tom podporuje a spolupracuje se mnou. Ale uvědomuji si, že je potřeba aby lidé, kteří chtějí jít touto cestou, měli i jiné aktivity, aby nedošlo k jejich vyhoření a nemuseli se nakonec s takovouto prací rozejít.
Text a foto: Jana Abelson Tržilová
