Kniha závažného obsahu nás zavádí do doby nedávno minulé, kdy na Balkáně zuřila válka v zemích bývalé Jugoslávie. Autor, původním povoláním pražský kriminalista, zastával vysokou funkci při vyšetřování válečných zločinů v Haagu po boku hlavní soudkyně Carly del Ponte a zúčastnil se nejenom exhumací některých hromadných hrobů zavražděných civilistů, ale i osobně zatýkal a vyslýchal válečné zločince.
Vladimír Dzuro popisuje čtivým jazykem téměř den po dni válečné události mezi dvěma bratrskými národy, Srby a Chorvaty, i to, jak se válka přenesla na další území, do Bosny a Hercegoviny. Jak známo, jednalo se o největší evropský vojenský konflikt od druhé světové války.
A čtenář si položí otázku, jak k tomu vůbec mohlo dojít. Obáváme se, že na samé jádro konfliktu a na tu odpověď se bohužel všeobecně trochu zapomíná. Srbsko, jako největší a nejmocnější stát, který stál ve vedení federace, chtěl stav celistvosti Jugoslávie zachovat. Ostatní země, nejprve Slovinsko a pak Chorvatsko, chtěly vystoupit a osamostatnit se. V tom byly ostatně podporovány zahraničím, hlavně Itálií, Německem, Rakouskem a USA a každá z těch zemí měla na tom i osobní zájem. Všichni si pak pamatujeme „humanitární bombardování“ srbských vojsk a úlohu NATO v tomto válečném konfliktu.
Démoni balkánské války a světská spravedlnost
Vladimír Dzuro (nar. 1961, Kladno) je mimořádná osobnost a jeho životopis se čte jako napínavý román. V letech 1983 až 1995 pracoval jako kriminalista v pražských Vršovicích. Zde se dle jeho slov, se služebním odznakem a pistolí v kapse, pohyboval v místním podsvětí. Později působil v Národní ústředně Interpolu v Praze. V roce 1994 se aktivně podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR), od dubna 1995 pak zastával více než devět let funkci vyšetřovatele Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Nizozemsku. Poté vedl newyorskou kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN. Mimo jiné byl za dlouholetou úspěšnou práci pro Mezinárodní tribunál oceněn medailí za službu mezinárodní spravedlnosti.
V představované knize autor čtenářům předkládá komplexní materiál o téměř třech stech stranách textu, kdy nám představuje jak práci Mezinárodního tribunálu i jeho odkaz pro mezinárodní spravedlnost, tak i své osobní zážitky a zkušenosti z výjimečné těžké, zodpovědné i nebezpečné práce vyšetřovatele. Emotivní je kupříkladu popis nálezu masového hrobu a co se stalo na Ovčare, napínavá je Akce květinka a zatčení válečného zločince Slavka Dokmanoviče, kterého se Dzuro osobně zúčastnil. Pikantní je moment, kdy zatýkající tým neprohlédl zabavenou Dokmaničovu příruční tašku, které se Dokmanovič během letu pod záminkou cigaret vehementně domáhal. Co by se asi bývalo stalo, kdyby mu ji ze slušnosti podali, a on z ní vytáhl místo krabičky kouření nabitý revolver Magnum, si lze jen domýšlet. Někdy se holt i mistr tesař utne. Milé je, že toto překvapení v příruční tašce Vladimír Dzuro ve svých vzpomínkách nezapírá…
Neméně napínavé jsou kapitoly Neobyčejný příběh obyčejného kluka z Bosny, Příběh skutečně nebezpečné bestie, Arkan – šarlatový král srbského podsvětí či Profesionální práskač z Borova.
Závěr této neobyčejné knihy tvoří kapitoly Mezinárodní tribunál očima české prokurátory JUDr. Anny Richterové i závěrečné slovo Zamyšlení J. C. Williamsona, velvyslance USA. Především pak žurnalisty i historiky, zabývající se touto problematikou, bude zajímat i kapitola Použitá literatura a dokumenty, věnovaná Mezinárodnímu tribunálu, textům obžalob, vydaných jak Mezinárodním tribunálem, tak i Prokuraturou pro válečné zločiny v Srbsku, jakož i přepisy některých veřejně dostupných výslechů svědků, kteří svědčili před Mezinárodním tribunálem.
Místo bojů – Chorvatsko
Jak jsme již shora naznačili, autor nás zavádí do míst, kterými se přehnala válka tzv. Balkánská. Zničené vesnice, vraždění obyvatelstva, znásilňování, střílení dětí, mučení středověkého charakteru. Srbové, hrdý národ z první i druhé světové války, se pustili s nečekaným terorem do obhajování obrany nedělené Jugoslávie. Jakoby vyvstaly hrůzy za německými nacisty posvěcené ustašovské Chorvatské republiky, která praktikovala genocidu Srbů v letech 1941 – 1945 a přišel čas vracet staré dluhy. Na vrub tzv. Jugoslavské armády a bojových paravojenských skupin i prosrbských polovojenských band se přičítají vraždy civilních obyvatel i koncentrační tábory. Aby tomu bylo uděláno přítrž, vyslalo Světové společenství vojáky UNPROFOR na urovnání konfliktu. Na řadu přijde i Bosna a Hercegovina.
Poté, co se podaří mírovým světovým silám a ozbrojeným složkám napadených zemí konflikt utlumit, začíná kapitola vyšetřování válečných a civilních zločinů v Haagu pod vedením soudkyně Carly del Ponte. Mnozí čtenáři dosud nezapomněli na Radka Mladiče či Slobodana Miloševiče a další viníky, odsouzené k vysokým trestům. Na osmnácti stranách rejstříku osob, uzavírající knihu Vyšetřovatel, najdeme kompletní seznam odsouzených válečných zločinců té doby. Srbové převládají, lépe řečeno, jediným Chorvatem, odsouzeným na 25 let za zločiny proti lidskosti v Bosně Hercegovině byl Darie Kordič, následují Černohorci Veselin Šljivančanin, odsouzený Mezinárodním tribunálem na 10 let a Pavle Strugar, 7,5 roků věznice.
Píše se rok 2019
Čtenář stále neví, je-li konflikt zcela zažehnán a nejrůznější indicie naznačují, že pořád ještě pod povrchem doutná. Balkánci jsou všeobecně horké zboží a stačí jedna jiskra a požár je na světě. Prastaré křivdy a spory nelze jen tak zapomenout. Události z koncentračních táborů Jasenovac a Donja Gradina, místa strašlivého utrpení a likvidace 700 000 mužů, žen i dětí, především Srbů, za vytvoření nacisty vykonstruovaného a jimi i Vatikánem podporovaného etnicky čistého Nezávislého chorvatského státu, se neodpouští. Škoda, že pouze na papíře zůstávají slova Stjepana Mesiče (2. prezident Chorvatské republiky v letech 2000 – 2010) shrnující problém válečných událostí:
„Je to břemeno minulosti, se kterým se musíme vyrovnat a zároveň ho musíme odstranit z našeho každodenního života, abychom se mohli posunout bez následků kupředu…“
Můžeme se podivovat i nad různým vývojem v zemích bývalé Jugoslávie, třeba nad tím, kdo si nejvíce polepšil a kdo pohoršil. Srbsko, které mělo v bývalé federaci hlavní hlas a mělo pověst perspektivní země, bylo odsouzeno světovým veřejným míněním, podněcovaným novináři všech kategorií, a propadlo se do nicoty. Polepšilo si především Slovinsko, poté Chovatsko. I osamostatněná Černá Hora si jde vlastní cestou s pomocí vzmáhající se turistiky. Bosna a Hercegovina zaznamenávají ekonomický sestup, sociální nůžky se tam čím dál více rozevírají a hlásí se tam bída a hlad, dokonce se ze země stává shromaždiště protikřesťansky naladěných muslimů. Kapitolou samou pro sebe je pak Kosovo, semeniště zločinu a pašeráků drog i obchodníků s lidskými orgány (především srbskými) odtržené od Srbska. V pozdějších letech zde dokonce vznikaly vojenské jednotky islamistů, které se dostávaly dál do Evropy. Není žádným tajemstvím, že kdo z mladých albánských Kosovanů mohl, utekl z „osvobozené“ země do Německa, a že zdejší srbská menšina je stále velmi diskriminována.
Do takových konců reality nás ale kniha talentovaného dokumentaristy, autora Vladimíra
Dzura již nezavádí. Závěrem je nutné připomenout to, co jinak velmi zajímavá publikace neobsahuje. Že se měl před soudem v Haagu kupříkladu ocitnout také chorvatský vůdce Franjo Tudžman, kterého od trestu zachránila jen předčasná smrt. Také zločiny proti lidskosti v jiných částech bývalé Jugoslávie nebyly potrestány, o čemž se kniha, díky svému časovému záběru, nezmiňuje. Na místě by v rámci objektivity ( a chcete-li jít do důsledků, posouzení a postihu „humanitárního bombardování) jistě byla srovnávající tabulka všech obžalovaných i odsouzených, jak z řad Srbů, tak i Chorvatů, později i Albánců a dalších v konfliktu zainteresovaných národností. To však není problém Vladimíra Dzuro, ale editora nakladatelství Grada. Redakce měla udělat tečku doslovem či posudkem znalce této tématiky. Bez tohoto dodatku může kniha vyvolat dojem, že za vše mohou jen a jen Srbové. To však jistě nebyl autorův úmysl.
Ivan Černý
Reprofoto Miroslav Feszanic
