Vzpomínky harcovníka pouště

„Frank je silný jako býk a skoro tak chytrý!“ říkali o něm s úctou jeho afričtí přátelé, spolupracovníci i konkurenti. František Nekovář, strojař, inženýr a muž devíti příslovečných řemesel má boty z toulavého telete. Z vlasti ho na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století nevyhnala ani tak politika, jako touha po podnikání, prosperitě a dobrodružství. To vše si splnil bohatě, jak můžeme číst v jeho knize vzpomínek, jednoduše nazvané:

Afrika, země voodoo

Možná ale, že by se představovaný svazek měl spíše nazývat Afrika, země neomezených možností, jak každého z čtenářů po předčtení knihy jistě napadne. Nehrajme si však se slovíčky a vrhněme se hned od první kapitoly do napínavého čtení. Tady už Frank, jinak mu na černém kontinentě nikdo neřekne, sedí za volantem nákladního mercedesu, sklápěčky 15 tun, s haubnou vpředu – ceněné zboží na zdejším trhu.
„…stojím na okraji pásu asfaltu bez příkopů, silnice je jako přímka vedoucí krajinou k severu Afriky. Koukám do savany. V dálce planou ohně a pastýři shánějí stáda do ohrad z pichlavého křoví, které nepřekonají ani pouštní hyeny. Nade mnou je noční africké nebe. Hvězdy jsou tak blízko, jako by na mně padaly. Zdá se, že si na ně mohu dosáhnout. Afrika byla a dosud je pro mě, tak jako pro většinu lidí, zahalená oparem mystiky a tajemna.“
Od těchto úvodních řádek se čtenář rychle díky autorově živému vyprávění stává účastníkem pro nás, v poklidu si žijící středoevropany, až těžko pochopitelných událostí, které Frankovo zdejší podnikání s africkým přítelem a společníkem Boubacarem, od dodávek náklaďáků, nebo malé zemědělské techniky, přes autodílny či byznys ve stravování doprovázely. Mnohokrát křižoval s konvojem kamionů smrtonosnou Saharu, dnes a denně se potýkal s korupcí policistů, celníků i kmenových náčelníků, mnohokrát bránil své náklaďáky s kalašnikovem v ruce proti loupeživým beduínům či Tuaregům, neštítících se kupříkladu ani vyvraždění celé rodiny naivních turistů, kteří si chtěli z Holandského poklidu projet kus pouště, o níž ale zhola nic nevěděli.
„Cesty přes Saharu začínaly většinou v Alžírském přístavu. Někdy se vyráželo i z Oranu. Ale ten přišel až později. Moje první cesta Saharou vedla přes Maroko. Tato volba se ale neosvědčila. Způsobily to velké problémy s alžírskými celníky při vstupu na jejich území z Maroka do vnitrozemí…“

Konvoje brázdí poušť

První zkušenosti v tomto směru získal Frank Nekovář jako emigrant coby člen německého neoficiálního „klubu dobrodruhů“, kteří cestovali Afrikou, čím větší nesnáze a dobrodružství je čekalo, tím byli spokojenější. Poté, co s nimi za volantem zažil a viděl, došel k závěru, že Afrika je to pravé místo k podnikání. Že tady konečně zbohatne, což se mu pořád v jedné ze stuttgartských autodílen, kde pracoval jako řadový mechanik, nedařilo. Začínal prakticky od nuly, koupil v Německu v autobazaru první náklaďák, odvezl, vyinkasoval, zakoupil další dva, tři, a byznys rostl. Nakonec vedl a šéfoval své konvoje o víc jak desítce mašin, včetně tahačů a dalších potřebných těžkotonážních automobilů, tolik chybějících a potřebných na africkém trhu. Jak lehko se řekne, a těžko udělá. Představte si třeba práci v padesátistupňovém vedru při vyprošťování náklaďáku, uvízlého v tekutém písku po nápravy, nebo až podlahu! Nesmírná fyzická dřina trvající třeba týden, se samopalem u ruky, neboť kolem kroužili supi pouště – loupeživí beduíni, neštítící se ničeho… ne, to se v načančaném cestopisu Hanzelky a Zikmunda, nad jejichž knížkami František vyrostl, nedočteme!
Nekovář vodil konvoje náklaďáků přes Saharu několik let. Vykonal na tři desítky cest smrtonosným terénem, kde ve dne teplota pohybovala okolo zmíněných padesáti stupňů Celsia, aby v noci klesla k nule. Dodnes ale na ty nebezpečné cesty, leckdy delší než 1 200 kilometrů, kde se často zabíjelo i pro obyčejné jízdní kolo, rád vzpomíná.

Základem všeho jsou jazyky!

Stará známá pravda, bez níž je člověk v cizině ztracen. Frank uměl z emigračního pobytu dobře německy, angličtinu a francouzštinu zvládl pod tlakem cestování, navíc si osvojil řadu zdejších nářečí, kupříkladu jazyk mossi i dagbaní. Ale i tak potřeboval často, při jednání s kmenovými stařešiny, překlady třeba ze dvou jazyků až do francouzštiny, která je v Africe díky kolonialismu zakotvena. Základem jeho úspěchů byl ale i fakt, že se výborně orientoval v místních poměrech i zvycích, od bezpečnostních a silových složek až po obyčejný život v nuzných vesnických chýších, kde dodnes panuje otroctví!
Velmi důležité bylo však i to, že se Frank osobně nebál fyzické práce, uměl improvizovat a jako člověk od řemesla strčil všechny zdejší dělník do příslovečné kapsy, což shrnuje do jediné věty:
„V Africe je rozhodující to, co člověk umí rukama!“
Během několik let, co tady zakotvil, měl v Burkině Faso i svou africkou rodinu se čtyřmi ženami. Jak se ale můžeme dočíst v knize, láska je v Africe ekonomická záležitost. Nejde tam o city.  Prvořadý úkol muže je zaopatřit jídlo. Potom eventuálně dojde i na plození děti. Oženit se, si nemůže dovolit každý… Frankova „musulmanská domácnost“ vydržela až do konce osmdesátých let. V Čechách došlo k politickým změnám a převratu. Nekovář se vrátil do Evropy a poté domů. Tam ho přivítal stařičký otec (maminka mu dávno zemřela) se slovy:
„Tak hochu, povídej něco!“ I proto vznikla tato představovaná kniha.

Afrika tě neopustí!

Zpět do Afriky se Frank Nekovář vrátil v roce 1994. Jak říká, vábilo ho silně zlato. Nadarmo mu totiž jednou neřekl čaroděj z lidu Bobo, řečí koroboro:
„Ty máš rád Afriku, a Afrika má ráda tebe. Ty najdeš zlato, ale zlato není to největší bohatství, co v Africe najdeš. Nebudeš tu žít, ale budeš se často vracet. Afrika tě neopustí!“
A i o tom bude druhý díl knihy, jejíž rukopis v tento čas Frank dopisuje.
Všechna dobrodružství, která zažil a popsal, nejde v recenzním textu vyjmenovat. Důležité ale je, že již v prvním dílu knihy se autor snaží načrtnout mimo svého podnikání i zákonitosti, kterými se onen „černý“ svět řídí. A nabízí čtenáři formou glos mozaiku střípků, ze které si lze při troše vůle sestavit alespoň částečný obrázek ekonomické, sociální i politické situace severozápadní Afriky v posledních desetiletí minulého století. Zajímalo by nás, jak se liší od současnosti. I o tom jistě bude vyprávět chystaný Nekovářův druhý díl.
Knihu zdařile ilustrovala naše přední malířka, přezdívaná „Zdeněk Burian v sukních“ Inka Delevová. Obzory nám otevírá i fotopříloha dokumentačních snímků.

Ivan Černý