Pavel Scheufler se narodil v Praze roku 1950. Studoval historii. Tento publicista, fotograf a znalec fotografie se zabývá snímky a momentkami z „černé bedýnky“, řečeno slovy spisovatele Adolfa Branalda celoživotně. Zabývá se převážně fotografií na území Rakousko-Uherska do roku 1918. Žeň jeho práce je obdivuhodná. Připravil na devadesát výstav a vydal přes padesát knih, z toho devět monografií, tematicky se zabývajících dobovými fotografiemi.
Pavel Scheufler od roku 1990 po 26 let přednášel historii fotografie na FAMU a byl dlouholetým spolupracovníkem časopisu FotoVideo. Po dvě funkční období působil také v prvních Radách Českého rozhlasu. Má spoustu dalších aktivit, jak v přednáškové a pedagogické činnosti, tak poradenství ve svém oboru. I přes své vytížení věnoval naší redakci hodinku u kávy, v jeho případě čaje.
Jste znám jako znalec dějin fotografie v českých zemích a tvůrce mnoha knih. Co vás přivedlo k dějinám fotografie?
Nepochybně rodinné prostředí. Rodiče byli vědci, etnografové. Směr k fotografii ale hlavně ovlivnil dědeček, můj kmotr. Ten sbíral fotografie a znal mnohé obchodníky a fotografy své doby. Učil mne fotografovat a vyvolávat, takže v sedmi letech jsem exponoval svou první fotku – na skleněnou desku. Jeho sbírka se stala základem Sbírky Scheufler. Původně jsem ale chtěl být geologem, protože jsem chtěl hodně cestovat a pátrat, jak to bylo s Atlantidou a sochami na Velikonočním ostrově. Ale to už je dávno a jsem smířen, že se do dálek nepodívám.
Oslavil jste sedmdesátku, jste ve věku, kdy bych Vás mohl oslovovat velebný kmete?
Ani mistře mi nemusíte říkat :). Své studenty a žáky jsem zvyklý po čase oslovovat křestním jménem. Jako kmet se fakt necítím. Odhadl bych se tak o 20 let méně, fyzicky, psychicky…
Nedá mi se nezeptat, jak to děláte?
Na to se stručně těžko odpovídá. Fyzický materiál těla se jistěže ošoupává a občas mívám pocit, že tomuhle světu už nerozumím. Někdy večer pod červánky si říkám: Ještě dnes zapadá Slunce nad Atlantidou… Netroufám si říkat nějaká moudra o potřebě vnitřní harmonie, která se může dostavovat s věkem. Už jako dítko jsem byl hyperaktivní, teď už jsem trochu vyspěl, takže energii zaplať Bůh usměrňuji. Pořád něco tvořím, řekl bych, že jsem posedlý tvořivostí. Už předci říkali: Veselá mysl, půl zdraví! Jsem v zásadě optimista. Moc mě baví učit, bádat, psát, něco předávat. Snažím se být nad věcmi, vidět věci z obláčku. A dodám ještě něco praktického: denně se snažím ujít aspoň 7 km, pokud možno v přírodě, kterou je můj domov obklopen. Jsem z přesvědčení odjakživa neřidič. Věnuji dost velkou pozornost výběru jídla, vůbec třeba nepiji alkohol… Říká se, že charakter stáří je odměna nebo pomsta za život. Řekl bych, že v mém případě jde o odměnu… Jistěže jsem už několikrát měl na kahánku, absolvoval jsem operaci srdce, minimálně dvakrát to bylo se mnou velmi vážné, ale vždy mi pomohla ta obrovská chuť žít a také víra. Jsem věřící, což považuji za velkou výhodu. A taky jsem rád, že jsem vyrůstal v početné rodině, která žila dost chudě, žádné auto a zahraniční dovolené. A myslím si s odstupem, že to bylo dobře. A v současnosti mám velké štěstí v bytosti, kterou jsem poznal a s níž oslavím letos již potřetí Silvestr a Nový rok.
Téměř každý rok se Vám vydává alespoň jedna kniha, kterou jste napsal, nebo na níž jste spolupracoval. Bylo tomu tak i v tomto zvláštním roce?
Vydání plánované knihy Krkonoše za císaře pána nakladatelství Slovart se odložilo na příští rok. Ještě letos snad vyjde Birgusova a má Česká fotografie v datech 1839 – 2019, kterou jsem inicioval v nakladatelství Grada. V létě vyšly dvě publikace autorského kolektivu, věnované cestovateli a mecenáši Jindřichu Vávrovi, s jejichž přípravou jsem příjemně strávil jarní vzestup Covidu.
Pravidelně také vystavujete…
V prosinci se v Městském kulturním centru Beroun otevírá má nová výstava fotografií hereček a herců epochy monarchie. Je možné se na stránkách Moravského zemského muzea podívat na mou virtuální procházku výstavou v pavilonu Anthropos věnovanou k poctě Jindřicha Vávry.
Vaše knížky historických fotografií jsou známé, ale skoro nikdo neví, že se Vám také vydaly knihy s vlastními fotografiemi.
Ano, fotografování miluji, neumím si bez focení život představit, fotografování učím, už skoro 20 let mám svou tří – či dvou semestrální školičku v Centru FotoŠkoda. Tam se stále nadšeně snažím předávat své zkušenosti. Mimochodem, věřím také, že fotografování může být pomůckou při léčbě depresí, stejně jako dívání na některé barvy. Ano, vydal jsem na 50 knih, většinou z historickými fotografiemi ze Sbírky Scheufler. A také tři s fotografiemi, jichž jsem autorem. Kniha zaměřená na portrét zároveň slouží jako skripta Večerní fotoškoly Centra FotoŠkoda. Markéta fotí digitálně byla u nás vůbec první, snažící se přiblížit digitální focení dětem. Knížka Miluji – maluji Mariánské Lázně vznikala jako víceletý projekt, snažící se mapovat tamní všední současný život. Mám taky vydanou knihu básní a další publikace nesouvisející nijak s dějinami fotografie…
Jste sice zaměřen na historii, ale patříte k průkopníkům digitální fotografie, že? 
To je ta ambivalentnost mého já a potřeby nezbytného vyvažování v duchu filozofie Vadima Zelanda :). A mě baví být v něčem pionýr. Aktivně jsem se například kdysi zabýval taky videoartem, ve Svazu československých výtvarných umělců jsem byl jako videoartista… Měl jsem moc rád Radka Pilaře, který měl v tomto směru klíčovou roli. Můj velmi skromný podíl na dějinách českého videoartu je k vidění v nedávno i v České televizi prezentovaném celovečerním filmu Viva Video, Video Viva. Digitálně zpracovanou fotografii na sálovém počítači jsem prezentoval ještě před rokem 1989. Digitální zrcadlovku jsem měl už v roce 1994… Fascinuje mne klasická temná komora i digitální fotografická technika. To je velká výhoda. Obecně mě technika vždy velmi zajímala, ale fotografování není primárně o technice, ale o vidění. To se snažím vštěpovat na mých kurzech…
Závěrem: Co plánujete?
Kdysi jsem rád plánoval. V zásadě jsem totiž člověk řádu a systému. Nicméně čím jsem starší, tím se mi plánování jeví jako pošetilost. Koneckonců Covid to názorně ukázal. Plánoval jsem třeba vznik mé galerie zaměřené na výstavy starých fotografií, ale bohužel a právě hlavně ze zdravotních důvodů z toho sešlo. Ano, mám v hlavě, i na papíře::) řadu nových projektů, některé i s mou partnerkou, která je malířka a restaurátorka fotografie. Mám rozpracované jednu dvě tři knihy, pro příští rok jednu velkou expozici, jednu menší výstavu, více k tomu neřeknu. Uvidíme.
Ano, uvidíme. Doufám, že ještě mnohé unikáty z vaší sbírky a výstavách a v knihách… Hodně štěstí! Přeji pevné zdraví a veselou stále mladou mysl!
Ivan Černý
Foto archiv
