Tento žurnalista a autor literatury faktu se narodil v Praze roku 1956. Vystudoval obor čeština-dějepis na Filozofické
Fakultě Univerzity Karlovy. Literárně je činný od začátku milénia, dosud mu vyšla desítka knihy, včetně Štastného blues aneb z deníku Jaroslava Ježka, Arnošt Lustig zadním vchodem nebo třeba Jaroslav Seifert – laskavě neústupný pěvec. V tento čas vydalo nakladatelství Albatros Media knihu, kterou PhDr. František Cinger připravil ve spolupráci s Jaromírem Farníkem, historikem kabaretu i zakladatelem a provozovatelem Muzea českých herců, s názvem Jiří Voskovec & Jan Werich.
Poutavá obálka s mladými komiky, především tvář páně Werichově, nám připomíná, že jste již v roce 2004 vydal Smějící se slzy aneb Soukromý život Jana Wericha. Kniha byla záhy rozebrána. Jak rukopis vznikal? Vy jste se znal s Janem Werichem osobně, jako kupříkladu další z werichologů a autorů o něm píšících publicista Ondřej Suchý?
„Jana Wericha jsem na vlastní oči viděl jen jednou, někdy snad v roce 1978, kdy vycházel v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešním Výstavišti, ze dveří budovy při přestávce plesového reje, zavěšený do rámě Karla Vlacha. A přátelsky si povídali. Tehdy by mě nenapadlo, že bych o něm mohl napsat knihu. I když jsme v rodině všichni měli rádi filmy V+W i Ježkovy písničky. Kniha Václava Holzknechta Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo stála v přední řadě otcovy knihovny, takže to bylo vůbec první seznámení s dílem tohoto mimořádného muzikanta a vlastně celé epochy českého divadla.
Ke knize mě vyzval nakladatel, který chtěl převést televizní dokument Klaunova antická tragédie do literární podoby. Dvakrát jsem to odmítl z úcty k takové osobnosti, nicméně přítel Arnošt Lustig mi řekl: „Neblbni, to by byla chyba. Já ti řeknu, jak jsem se setkal s Voskovcem v exilu.“ Tak jsem se do toho pustil, protože mi bylo jasné, že nelze vyprávět o Werichově životě bez Voskovce. Tehdy neexistovala vydaná jejich korespondence, život spoluklauna po roce 1951 v USA skrýval stále tabu. Podobně jako Werichův soukromý život. Možná i proto byl o knihu takový zájem v Česku i na Slovensku, protože zvláště o jejich osudech po rozchodu v roce 1948 se moc nevědělo.“
Foto: Jiří Koudelka
Držíme v ruce další vaši knihu na toto téma, ještě takříkajíc vonící tiskařskou černí. Podle anotace na obálce se jedná o publikaci promítající osobní i umělecký život obou legendárních mužů, a to včetně Voskovcovy kariéry v USA, která však nebyla tak oslnivá, jak by se snad někdo mohl domnívat. Mozaika vzpomínek, úryvků z korespondence obou umělců včetně reprodukcí dobových fotografií a spoustou dosud neznámých fotografií prozkoumává svět V & W v celé jeho šíři a pestrosti.
Co nového v daném tématu jste objevil?
„Procházet se jejich životy znamená znovu projít celé to „krásné 20. století“, jak o něm s bolestnou nadsázkou zpívá Jarek Nohavica. Zadání bylo životopisná kniha, takže jsem začal u otců V+W+J během 1. světové války. Vědělo se, že Jiřího otec byl ruský legionář, vrátil se domů až v roce 1920, nicméně jeho osobní spis ve Vojenském historickém archivu mi nabídl řadu podrobností. Stejně jako v případě Vratislava Wericha, táty Jana, který byl v letech 1915 až 1917 vojákem rakouské armády. Jeho snaha dostat se do civilu je hodna pera Jaroslava Haška. Absolvoval desítky vyšetření, že je slabý na plíce, až se domohl propuštění pro „svou“ 1. českou pojišťovnu. O hrůzách války však vypovídaly vzpomínky Adolfa Ježka, který sloužil u dělostřelců na jihu monarchie.“
No a co Voskovec a Werich?
„Jsem přesvědčen, že právě dětství bez otců je k sobě – řečeno Voskovcem – připoutalo způsobem, „pro něž neexistuje jména“. Že byli „skutečně jedna bytost – jakési spojité nádoby, jež cítily, věděly a vytvářely najednou, vespolek a simultánně“. I proto je jejich tvorba v hereckém projevu tak moderní. Oni „nehráli“, ale ve filmu i v divadle prostě komentovali život a svět.
Veřejnost, zvláště z doby tzv. socialismu, má zažitu představu, že šlo o levicové divadlo. Jenomže reakce počínajícího českého fašismu těšně před vznikem 2. republiky jim především vyčítala, že bylo „expoziturou režimu“, tedy masarykovské demokracie. Ostré světlo politické nesnášenlivosti projevující se na Východě i na Západě pak nasvítilo téměř rok, který díky mccarthyovskému běsnění strávil Voskovec od května 1950 do dubna 1951 v internaci na ostrově u New Yorku. Kam ho přivedlo udání českých exulantů, že byl „souputník komunistů“. Tehdy si řekli zase jeho slovy, „že přišel čas šlápnout na krk tomu předčasnému antifašistovi“. Osudy obou jsou plné radosti i smutku.“
Co vás ještě překvapilo?
„Často opisuje jeden od druhého, že rozpuštění Osvobozeného divadla v roce 1935 měly na svědomí útoky české politické pravice. Jenomže Werich v roce 1958 odpověděl na útok jednoho kritika, že vyklidili scénu před „fašisty“, že o rozpuštění tehdy rozhodly dluhy. Že s Voskovcem na sebe vzali břemeno dluhu, více než půl druhého milionu korun (!), který sami nezavinili: „Proto po několik let oba autoři a herci psali a hráli za existenční minimum.“ Je vidět, že o své kulturní minulosti nevíme úplně všechno.
Má se také za to, že éra Divadla ABC byla úžasná. Pročetl jsem recenze všech jejich představení a kritika jim vyčítala úplné šílenosti. Už při první režii Miroslava Horníčka, který Werichovi nahradil Voskovce, napsal jeden veleduch při hodnocení hry Androkles a Lev G. B. Shawa, že vede herce příliš k tomu, aby mluvili do hlediště(!). A o jejich snad nejlepší hře Balada z hadrů napsal jiný kritik, že „nezbývá než konstatovat, že Divadlo ABC nenašlo dosud své autory, muzikanta Ježkovy invence, režiséra Honzlovy politické linie“.“
Najdeme tam nějaký Werichův odkaz?
„Byl to ironický komentátor života. V nekrologu dramatika Františka Langra v roce 1965 připomněl, že „na svou historii jsme přísní. Když nás ta přísnost popadne, tak prezidenti nebyli, knihy nebyly napsány…“ Jen proto, že se spisovatel pohyboval v okolí lidí jako T. G. Masaryk a Karel Čapek, což se tehdy nenosilo. Dnes se to děje v obráceném gardu. A František Kožík, který jel s Werichem v roce 1958 z Bruselu, tak zaznamenal jeho komentář: „Co se u nás považuje za pokrok, to už je vlastně vždycky reakce. Zasluhuje to odsouzení. Ale nemám zájem, aby mě dneska upálili – a za tři sta let abych se dostal na známky. Já totiž nejsem filatelista.“
Jak dlouho trvala autorská práce na rukopisu a jaký byl podíl Jaromíra Farníka?
„S Jaromírem se znám od vydání knihy Smějící se slzy v roce 2004. Rok nato uspořádal velkou výstavu V+W na Staroměstské radnici. Od té doby se přátelsky setkáváme. Obdivuju jeho obrovskou sbírku knih, fotek, plakátů, vstupenek a dalších dokumentů.
Byly to dva roky intenzivní práce. Snažili jsme se doplnit text procházející každým desetiletím života obou klaunů dobovými snímky. Včetně fotografií Voskovcova pasu z roku 1926, Werichovy žádosti z dubna 1938 o pas, s nímž odletěl směr USA a dalších archivních pokladů. Chtěli jsme, aby nejen text, ale i obrazová část nabízející 308 kousků, byly zážitkem.“
Za rozhovor děkuje Ivan Černý
Foto: Jiří Koudelka, Jiří Vlastník
