Tohoto akademického malíře s nezaměnitelným rukopisem, inspirovaným klasickým malířstvím, představila galerie a aukční síň Art Mozaika milovníkům výtvarného umění poprvé v roce 2019 ve Strahovském klášteře v Praze. Poté se konala hojně navštěvovaná prezentace děl tohoto mimořádného kumštýře, věnujícího se tzv. hyperrealismu, v nových prostorách galerie Art Mozaika v centru hlavního města zjara loňského roku. A sotva se převalilo pár měsíců, konal se ve zmíněné svatyni malířského kumštu, v ulici Politických vězňů 8, křest mimořádné Kubíkovy umělecké publikace, jejíž vydání si vynutil zájem a obdiv jak kunsthistoriků, tak sběratelů obrazů. Zápalnou šňůrou k jejímu vydání byl velmi pravděpodobně mimořádný aukční úspěch Kubíkova obrazu Máří Magdaléna, vydraženého před krátkým časem na aukci společnosti Art Mozaika za 560.000.- Kč.
Seznamte se, prosím…
Curriculum vitae tohoto talentovaného člověka by vydalo na román. Pokusme se ho vtěsnat do několika suchých vět. Tomáš Kubík se narodil v Pelhřimově v roce 1977. Vztah k výtvarnému umění nejspíše podědil po otci, malíři a reklamnímu grafikovi. Již od svých třinácti let ho zajímalo malování, ve kterém vynikal mezi spolužáky na základní škole a rád se toulal krajinou jak se skicákem a tužkou, tak i paletou aniž by ještě tenkrát říkal, že „jde do plenéru“. O svém životním poslání nepochyboval a dělal pro to vše, co bylo v jeho silách. V letech 1992 –1996 absolvoval legendární Hollarovku v Praze. Zde si mimo kreslení a malby osvojil grafické techniky, modelování a fotografování. Během studia na střední škole se Kubík intenzivně věnoval již zmíněnému malování v plenéru, chodil kopírovat mistrovská díla do Národní galerie a tíhl k impresionistické malbě. Právě v této době potvrdil pravdivost pořekadla, že talent bez píle je jako rýč bez násady a kreslil a maloval i ve většině svého volného času.
Po Výtvarné škole Václava Hollara byl přijat do Ateliéru klasických malířských technik profesora Zdeňka Berana na Akademii výtvarných umění v Praze. Během šesti let (1996 – 2002) zde Kubík plně uplatnil svou mimořádnou technickou zdatnost i okouzlení tvorbou starých mistrů, která ho fascinovala. Věnoval se převážně malbě zátiší a kresbě živého modelu (včetně autoportrétu). Akademie svým žákům nabízela možnost zahraničních stáží, které plně Tomáš Kubík využíval. Při studiích navštívil řadu výstav Rembrandta, Caravaggia nebo Michelangela. Ovlivnili ho ale i současní umělci, jako kupříkladu Francis Bacon nebo Lucian Freud. A proto Kubík v letech 2002 – 2004 ještě pokračoval ve studiu v Ateliéru intermediální tvorby profesora Milana Knížáka.
Komu se nelení, tomu se zelení…
Tomáš Kubík byl již během studia oceněn jako mimořádný talent, když ve druhém ročníku získal Ateliérovou cenu a Cenu rektora AVU (1998) a roku 2000 cenu Ministra školství za mimořádné výsledky v oboru malba. V témže roce pak uspěl i v soutěži o reprezentativní portrét prof. JUDr. Karla Malého pro portrétní galerii rektorů UK v Karolinu. Jeho obraz Scény z manželského života zakoupila v roce 2004 Národní galerie v Praze. Obrazy z Kubíkovy první zahraniční výstavy v USA (2002), která získala vynikající recenze v místním tisku, byly rozprodány do soukromých sbírek.
Po ukončení studia maluje Kubík, tento mistr hyperrealismu, především portrétní zakázky, ilustrace i zakázky pro reklamní a filmová studia. Pracuje na řadě cyklů svých obrazů. Od roku 2010 začal ve svém ateliéru přijímat žáky na lekce malby. V roce 2012 spoluzaložil uměleckou školu na Praze 1, kterou vedl do roku 2018, kdy odchází na malířskou tzv. volnou nohu, aby se mohl naplno věnovat své tvorbě.
Fascinace skutečností
Hyperrealismus běžný laický konzument výtvarného umění považuje za mistrně vyvedené výtvarné dílo, plně vystihující s dokonalou řemeslnou zručností umělcem ztvárňovaný objekt. Kunsthistorik většinou dodá, že hyperrealistické malby na rozdíl od klasického fotorealismu zpracovávají viděnou skutečnost ještě přesněji. Většinou až tak, že divák v nadšení jen vyhrkne obdivné: „To snad není možné, to takhle namalovat!“
Staří mistři to však až tak za něco mimořádného nepovažovali a naopak jejich cílem bylo, aby se obraz naprosto přesně a co nejvíce podobal předloze. Jak šel čas, tak se divácký a společenský vkus měnil. Střídaly se, a střídají všelijaké tvůrčí ismy i módní nálady. Akademismu, realismus, impresionisté, přišly nové výtvarné směry, abstrakce i tzv. aranžering a nejrůznější art pop i tvůrčí happeningy, včetně posledních možností, daných rozvojem počítačové techniky. Faktem ale zůstává, jak s oblibou tvrdívají novináři zabývající se výtvarným uměním, a život jim dává za pravdu, že mnoho malířů jsou „jen“ krajináři, neboť zkrátka figuru nezvládnou. Natož pak “makat“ třeba i dva roky na velkoformátovém plátně s řadou podmaleb a lazur, což je tvůrčí řehole nevýslovná.
Rozhodujícím faktem, vedoucím k úspěchu, je volba námětu. Nenechme se mýlit, sebe perfektněji vyvedená láhev od Coca-coly nemůže kupříkladu konkurovat Kubikovu mistrnému zpracování mužských figur Ingudio I. a Ingudio II., z cyklu projekt Michelangelo.
Je mnoho povolaných, málo však vyvolených
Vzhledem k náročnosti na talent, řemeslnou zkušenost, osobní schopnosti i čas, kterou tvorba hyperrealismu vyžaduje, se jí příliš našich výtvarných umělců – ze zástupů těch, které rok co rok s železnou pravidelností vypouští do drsného světa reality nejrůznější výtvarné školy, včetně Akademie – zas až tak mnoho absolventů nevěnuje. Doslova by se dali spočítat na prstech pár rukou. Těm „vyvoleným“ udělalo velkou mediální službu v roce 2017 Muzeum umění Olomouc, které na jedinečné výstavě Fasinace skutečností s podtitulkem Hypperrealismus v české malbě představilo řadu velkoformátových pláten, propracovaných do nejtitěrnějších detailů od hrstky malířů, tímto směrem se zabývajících.
Obsáhlý katalog, při této příležitosti vydaný, je nejenom skvělou kunsthistorickou příručkou, ale i sběratelskou záležitostí milovníků výtvarného umění. Plejádu otevírá Zdeněk Beran, následuje Theodor Pištěk, z těch nejmladších pak kupříkladu Daniel Pitín a Tomáš Kubík, jména na stránkách novin pro výtvarné umění a kulturu Art Mozaika často frekventovaná.
V roce 2017…
…měl Tomáš Kubík za sebou již dvě desítky let profesionální, plnohodnotné práce. Série aktů podle živého modelu i volný cyklus figurálních kompozic na téma lidské vztahy. Jak jsme již shora poznamenali, první z dvojice rozměrných obrazů Scény z manželského života (1999-2000) zakoupila Národní galerie v Praze. Druhou kompozici na podobné téma nazvanou Máří Magdaléna, pozdější aukční bombu, kdy byl obraz vydržen za 560 000 korun, Kubík vytvořil v letech 2000 – 2001. Vystavena byla na velkém přehledu evropské a americké figurativní malby, bienále Figurativas v MEAM Museum v Barceloně.
Jak říká znalec jeho díla, kunsthistorik Jan Kříž, Tomáš Kubík se s oblibou věnuje mnohafigurálním kompozicím, kde může využít své technické schopnosti i individuální charakteristiku postav, které před tím pečlivě studuje v přípravných skicách v ateliéru, jako kupř. Večeře v Jordaensově stylu nebo Čtyři mudrcové.
V roce 2018 pracoval Kubík především na cyklu Smrt a dívka, přičemž využil jako model bílý sádrový odlitek tváře. To mu umožnilo studovat jemné nuance reliéfu při různém nasvícení. Jedná se o tradiční akademickou disciplínu, která seznamovala žáky s antickým dědictvím a tzv. grisaillovou technikou kresby. Model přitom sám o sobě vyvolává napětí mezi neosobní sádrou a emocionálně vypjatým, romantickým tématem, jak nám vysvětluje doktor Jan Kříž.
Právě vyšla umělecká publikace roku
Tomáš Kubík často vkládá do obrazů, které jsou inspirované klasickou malbou a vytvořené stejnou technikou, vkládá některé cizorodé detaily, aby bylo zřejmé, že se jedná o současné dílo. Idealizované Michelangelovy kresebné studie mužských aktů pro figury ze stropu Sixtinské kaple zvané Ignudi mu posloužily jako kompoziční předlohy pro hyperrealistické mužské akty. Slovy kunsthistorika Josefa Záruby, k jejich ztvárnění si poněkud provokativně zvolil současné typy z fitcentra s výraznou muskulaturou, tetováním a stejnoměrně opálenou pokožkou ze solária. Malíř přitom musel původní Michelangelovu manýristickou kompozici určenou pro podhled, kterou nebylo možné aranžovat s živým modelem, v předloze transponovat do reálné a nenásilné polohy kombinací fotomontáže a digitální malby.
Obsáhlá kniha kreseb a obrazů Tomáše Kubíka, která před krátkým čase spatřila světlo světa, má bezesporu nárok na prestižní přídomek, použitý v mezititulku tohoto článku. Jedná se o skvěle jak graficky, tak polygraficky vyvedenou velkoformátovou publikaci současné malířské hvězdy, běžně denně malující osm hodin – neboť, jak jsme si již řekli, talent bez píle je jako rýč bez násady. Zasvěceného úvodního slova se zhostil PhDr. Josef Záruba. Jeho laudátio je třeba čísti pozorně, neboť čtenáři otevírá oči i obzory jak z hlediska malířova životopisu, tak především rozborem díla, vzorů a technik, her s barvami i experimentů napříč různými historickými styly. Profesor Záruba nezapomíná ani na Kubíkova učitele AVU prof. Zdeňka Berana, který u svého žáka vycítil jeho „přirozené tíhnutí ke studiu starých mistrů“ a zároveň Kubíka stimuloval k úvaze o samostatné povaze akademické tradice.
V současné době Tomáš Kubík začal mj. pracovat na dalším svém cyklu velkoformátových pláten, jednoduše nazvaném Květinová zátiší. Na to, jak se mu práce daří, se zajdeme s novinářským blokem ruce podívat do jeho ateliéru. To již ale bude jiný článek.
Připravil Ivan Černý
Foto Milena Městecká, archiv Art Mozaika a www.kubikpaintings.com
