Literárně, výtvarně a muzikálně nadaná pražská spisovatelka Petra Vychytilová není našim čtenářům neznámá. Po
titulech Nastydla strašidla a Proč bydlíš v rybníku, zelený vodníku? právě dopsala další knihu z pohádkového světa, která se jmenuje Polštář v pyžamu. Petra Vychytilová je osobností vskutku renesanční. Věnuje se totiž kromě psaní poetickopohádkových textů kreslení a malování, dále pak hře na ukulele, arteterapii, hře na zobcovou a příčnou flétnu. V neposlední řadě se pak též věnuje hudebním naukám. Práce s dětmi je jejím povoláním, kde působí jako lektorka výtvarné a hudební výchovy. Zároveň je maminkou dvou roztomilých a též talentovaných kluků a dcery… Zajímá nás, jak to vše dokáže skloubit s osobním životem a vlastní rodinnou…
Skloubit to jde někdy lépe, jindy lehce škobrtáme. Jak už to v životě bývá. Žijeme trochu ve vleku mých pohádkových nápadů. Nejsem autorkou, která tvoří denně v nějakém předem určeném časovém rozmezí. A netvořím knihu postupně od začátku do konce. Vždycky mám představu, odkud kam se má děj ubírat. Znám začátek a závěr. Ale básničky, melodie, obrázky ilustrující text a všelijaká doplnění předchozích mých myšlenek ke mně přicházejí, jak si zamanou. Moje literární postavy vyvádějí všelijaké předem neočekávané kousky a mě baví je následovat a sekundovat jim, někdy překvapeně, co si na mě vymyslely. Jsem také limitovaná rozvrhem uměleckých lekcí, které vedu. Písničky mě často napadají ve chvílích, kdy o ničem nepřemýšlím. V tramvaji, při cestě parkem a podobně. Abych nápad mohla rozvinout, potřebuji se mu věnovat okamžitě, jinak se vytratí. Pro ty případy neustále nosím v kabelce notýsek a tužku a průběžně si píšu poznámky. Během výtvarných a hudebních kurzů na mě působí tolik aktuálních situací, prožitků, že by se v nich literární inspirace a další nápady utopily. Moje děti jsou velice samostatné a pro moji pohádkovou a věčně dětskou náturu mají pochopení, hlavně synové. Nebo se tak alespoň tváří.
Do jaké míry je Vám dětský svět inspirací?
Dětský svět je opravdový, přímočarý. Ale dnes je výrazně méně pohádkový, než býval v minulosti. Méně lidí je zaměřeno na tradice, nevěnuje se tolik pozornosti legendám, mytologii, souznění s přírodou, fantazie je upozaděná. Opomíjíme detaily. Do mých výtvarných kurzů často přicházejí děti zvyklé orientovat se na rychlost, výkon a podobnost s ostatními. Namaluj obrázek rychle, nejsou zvyklé se mu delší dobu věnovat, vezmi si tu a tu barvu… Když dostanou hodně času na zpracování tématu, a volnost ve výběru techniky, vyvede je to z míry. Po prvotní strnulosti a bezradnosti přijde uvolnění. Mohou namalovat to, co vidí ony, ne paní učitelka, a jak to samy chtějí. A v tomto momentu přichází inspirace pro mě. Jsem vděčnou pozorovatelkou dětské tvorby. Mám ráda dětskou bezprostřednost, nadšení, barevné ruce, jiskřičky v očích a horlivé komentáře. Tvorba, ať už výtvarná nebo hudební, má být bezprostřední, neočekávat hodnocení a porovnávání. Každý umělec, tvůrce, je jedinečný. Má svůj vlastní pohled, svoje vize, pocity, které do svého díla vkládá a které pak působí na publikum, ať už jde o čtenáře, posluchače nebo třeba návštěvníky výstav. Každé dítě je malým umělcem schopným předávat radost ze svého pohledu na svět dál, ale někdy to lidé okolo nevidí, neslyší nebo nechtějí vidět a slyšet. Často mají lidé nějaké své představy a očekávání, co mají druzí lidé dělat, jak tvořit, a od druhých chtějí, aby je naplnili. V mých kurzech je to jinak.
Jaké bylo Vaše dětství? Odráží se z něho něco ve Vaší tvorbě?
Určitě odráží. Hlavně okouzlení světem. Kdo mě zná, z mých knih to vyčte. Moje dětství vlastně asi ještě neskončilo. Pevně věřím, že ani nikdy neskončí. Uchovávám a hýčkám si svoji hravost a prožitky z časů, kdy jsem byla předškolák. Moje dny provází radost z deště, rytmus dopadajících kapek na kovový parapet, z něhož vzejde nová písnička. Radost z rozednění, ze stmívání, z vůně posekané trávy, ze setkání s přáteli, ze zpívání kosů, z bílých květů muškátů za oknem, z plyšových opičáků, kokosových laskonek, heřmánkového čaje, bílé kávy, okurkové omáčky, hrnku s puntíky, ostře ořezané tužky, čistého skicáku plného očekávání… Mohla bych pokračovat dlouho, dlouho a ještě déle. V mojí tvorbě je všechno z výše zmíněného. Láska k mým blízkým, láska k pohádkám, které, když jim otevřeme dveře, prozáří naše životy.
Říká se, že jablka nepadají daleko od stromu. Co Vaši potomci, budou z nich muzikanti, nebo též spisovatelé?
To nedovedu odhadnout. Dcera se nejspíš vydá jiným směrem. V současnosti studuje na pedagogickém lyceu. Oba kluci se ale dlouhodobě věnují zpěvu a divadlu a baví je to. Vystupují v operách Prodaná nevěsta, Kouzelná flétna, Jakobín, Tosca na scénách Národního a Stavovského divadla a Státní opery Praha. Starší Honzík nazpíval chlapecká sóla v audioverzi mých Nastydlých strašidel, zahrál si ve vánoční filmové pohádkové komedii O vánoční hvězdě režiséra Karla Janáka, příležitostí pro něho byl i melodram Jiřího Antonína Bendy Medea v režii Alice Nellis, kde ztvárnil jednoho ze dvou synů hlavní hrdinky v nezapomenutelném podání Zuzany Stivínové. Oba chlapci jsou několik let součástí Letních shakespearovských slavností coby elfové v komedii Veselé paničky windsorské. Jestli z toho bude jen nádherný koníček nebo něco víc, to všechno ukáže čas.
Závěrem: Jaký je Váš názor na současný stav a postavení tištěné literatury, zvláště pro děti a mládež. Nezničí ji postupně internet a další mediální vymoženosti jednadvacátého století? Zapomíná se kromě jiného na výchovné prvky knih? Těch otázek máme na jazyku mnohem více. Vy je však jistě shrnete do toho nejdůležitějšího názoru na věc…
V současnosti je český trh zaplaven knihami pro děti a není úplně snadné se v nabízených titulech orientovat. Výchovné prvky knih jsou někdy tak okaté a nešikovně formulované, že čtenáře dovedou spíš odradit. Jindy zase tvůrci spoléhají na rádoby líbivou kýčovitost nebo zbytečnou a neopodstatněnou jednoduchost. Předkládají dětem z mého pohledu chudé, málo obohacující texty, které nepodnítí jejich přirozenou zvídavost. Podceňují dětského čtenáře. Proto jsem vděčná za každý článek, každou recenzi, která čtenáře nasměruje k na první pohled složitějším textům a knihám. Pevně věřím, že internet tištěnou knihu nezničí. Internet totiž nejde úplně vždy sbalit do batůžku, nevoní jako papír, nešustí při obracení stránek, nemá to kouzlo opakovaného čtení – někdy trochu zohýbané růžky, pomuchlané stránky oblíbených kapitol, časem zažloutlý papír. Tištěná kniha je parťák i na louce, u moře, hluboko v lesích, kde právě není signál, nebo při výpadku elektřiny, když mají zrovna hromy a blesky bál.
P.S. Literární prvotina Petry Vychytilové (Nastydlá strašidla, 2015, Miraculum Octavum Mundi) vyšla v roce 2018 i jako audiokniha (namluvili Eva Hrušková a Jan Přeučil, hudba Richard Pachman). Aktuálně Petra Vychytilová připravuje leporela Ti kluci opičí, Kde kdo žije a Sluníčko se mračí, jejichž součástí budou noty, pokračování Strašidel a Vodníka – pohádkový příběh proložený básničkami Polštář v pyžamu a písničkovou knížku (nejen) pro hudební školy Ptal se kosa kos.
Za rozhovor děkuje Ivan Černý
Foto archiv Petry Vychytilové a i-passage.cz
