Smutná zpráva zasáhla současný český výtvarný svět. Před krátkým časem, po dlouhé těžké nemoci, zemřela skvělá
malířka, grafička a též bohatě literárně činná Inka Delevová. Až do letošního září žila a tvořila na pražském Žižkově, odkud tato vskutku renesanční postava odešla doslova od rozdělané práce. Zůstaly po ní skicáky plné tvůrčích plánů a nápadu, kresby pro řadu nakladatelství, v neposlední řadě pak i cyklus ilustrací pro dětský knižní komiks Válečné bubny zní nad Ohiem.
Vernisáže a křty děl Inky Delevové vždy byly prvořadou uměleckou a společenskou událostí. V živé paměti ještě pořád máme kupříkladu křest jedinečné básnické sbírky něžných veršů Pavla Štědrého s úžasnými Inčinými ilustracemi na téma okouzlení tancem. Kmotrem té úžasné sbírky poezie byl sám baletní mistr Vlastmil Harapes, Inčin kamarád, který tehdy mimo jiné řekl:
„Při prohlížení kouzelných obrázků Inky Delevové jsem si vzpomněl na citát: ,Tanec je osvobozující – opojný a tančit můžete kdykoliv a kdekoliv, když ne jinak, tak alespoň v srdci.‘ Stačí se nechat vést malířkou Inkou Delevovou a básněmi Pavla Štědrého…“
Tato bohatě ilustrovaná sbírka poezie vyšla před pěti lety v nakladatelství PAPAVER a dnes je sběrateli bibliofilií čím dále více vyhledávána.
Zrovna tak autor těchto řádků s nadšením vzpomíná na Inčinu výstavu, která se konala za mimořádného zájmu veřejnosti v Kutné Hoře, kterou pro milovníky a sběratele výtvarného umění připravila místní ArcusGallery. Ta pro tuto příležitost vydala i unikátní sérii – faksimile vybraných děl jmenované kumštýřky.
A do vzpomínkové třetice všeho nejlepšího – jako talentovaná básnířka se Inka Delevová představila čtenářům jedinečným svazkem své poezie Praha na vlnách věků (nakl. Jindřich Kraus – PRAGOLINE). Kmotrem knihy, jak jinak než plné úžasných ilustrací na vlastní verše, byl legendární knihkupec, publicista a spisovatel Vráťa Ebr, Inčin obdivovatel a znalec její tvorby. Ten v předmluvě sbírky mj. konstatoval, že:
„…Inka právě vytvořila velké básnické dílo. Řekl bych, že dokonce monumentální. Vylouplo se z řady jejích drobných sbírek a básnických skladeb. Předběhla ostatní autory pragensií i čas. Inka zachytila Prahu v jejích nezadržitelných proměnách –historických i uměleckých. Vytvořila básnickou skladbu se zvonitými rýmy, která – jakoby po proudu – zachycuje „Vltavu plynoucí časem, v toku svém úzkém, v jezer šíři, temnotou nocí, dnů svých jasem“. Někdy s máchovskou náladou a jindy se seifertovskou zpěvností nám připomíná Libuši, kněžnu s darem fantasie, Šemíka z Neumětel a Vyšehradské skály, filozofa Konstantina a biskupa Metoděje, oslepeného knížete Rostislava a tak dál… přes jednotlivá staletí až do dnešních chvil… Tato zcela ojedinělá básnická sbírka je nádherným hymnem na tu dějinami bohatou Prahu s její neodmyslitelnou Vltavou a Bedřichem Smetanou, Prahu se střádajícími se slohy a událostmi…“
Život a dílo
Jak ve vzpomínané sbírce poezie věnované Praze Inka Delevová píše:
„Mé dětství začínalo,
jak gejzír zázraků,
v domě na Starém Městě,
kde zove U Straků,
v ulici Benediktské,
uprostřed srdce města –
dá se říci nadsázkou…“
Curriculum vitae Inky Delevové by bezesporu vydalo na román. Pokusíme se v mezích možností o to nejzákladnější. Jak již bylo řečeno, Inka se tedy narodila na Starém Městě pražském v roce 1948, v rodině intelektuálů. Maminka byla sochařka, otec redaktor. Blízkým příbuzným byl akademický malíř A. M. Macourek. Především ale nesmíme zapomenout, že Inka Delevová byla praneteří akademického malíře, profesora Jana Václava Mrkvičky (nar. 1856, zem. 1938), který jako řada dalších Čechů svého času působil v Bulharsku, kde byl více než čtyřicet let organizátorem a spolutvůrcem tamního uměleckého dění. Profesor Mrkvička se mj. zasloužil o vznik Státní malířské školy (1896), dnešní Akademie výtvarných umění v Sofii. Takříkajíc sečteno a podtrženo – už tedy víme, z jakého uměleckého podhoubí časem vyrostla známá česká malířka, ilustrátorka a básnířka. Po mamince a dalších příbuzných zdědila lásku k výtvarnému umění, po otci vztah ke psanému slovu, literatuře a historii.
Již v předškolním věku Inka kreslila a malovala, vymýšlela říkanky a básničky. Vystudovala střední uměleckou školu v Praze, docházela do hodin figurální tvorby na AVU k prof. V. Tittelbachovi. Díky rodinné příslušnosti s akad. malířem A. M. Macourkem, Švabinského žákem na pražské AVU, žijícím ve Francii, kde se zabýval olejomalbou a mozaikou, měla Inka Delevová možno st odjet na studijní cestu do Paříže, kde se seznámila s odlišnými technikami malby. Tvůrčí pobyt ve Francii silně ovlivnil její výtvarné cítění.
Neméně důležitá pro způsob vnímání byla léta prožitá v romantickém prostředí zámku Orlík v jižních Čechách, kam se dočasně přestěhovala.
Jak známo, Inka se věnovala jak malbě obrazů, tak ilustrační tvorbě s výrazným smyslem pro figurální tvorbu. Ilustrovala přes stovku knih pro dospělé, mládež i děti, absolvovala více než sto padesát samostatných výstav doma i v zahraničí. Dvě světové – Expo 71 v Budapešti a Expo 81 v Plovdivu. Mimo dlouhé řady obrazů figurálních i krajinných témat, včetně zátiší, upozornila na sebe i symbolickou malbou či hudební motivy. Vytvořila také rozměrná plátna s tématikou divoce žijící zvěře. Mimořádně velkými obrazy s historickými náměty, hodnými příměru Muchovy Slovanské epopeje, navázala na tvorbu svého prastrýce Mrkvičky. Vzpomínaná plátna byla určena pro Bulharskou lidovou republiku. Inka Delevová na nich ztvárnila období od založení bulharského státu do 19. století.
K rozsáhlejšímu dílu patří i její jedinečný cyklus nazvaný Slavné dvojice. Pomocí dvoj aktů a výrazu jejich tváří se malířce podařilo vyjádřit filozofický podtext životních osudů známých postav, jako třeba Erfeus a Euridika či Narcis a Echo. Populární byly její série hradů a zámků, kostelů i klášterů.
Pro liberecké divadlo kupříkladu Inka Delevová navrhla kostýmy pro baletní představení Peer Gynt. Její tvůrčí rejstřík byl mimořádně široký. Navrhovala jak knižní obálky, tak i diplomy, certifikáty, medaile, nástěnné kalendáře, exlibris, novoročenky a v neposlední řadě i pohlednice.
Zdeněk Burian v sukních
Tuto výstižnou přezdívku získala Inka Delevová od recenzentů svého výtvarného díla právě pro perfektně zvládnutou kresbu i malbu, okořeněnou jistým nádechem romantiky, ba i dobrodružství a smyslem pro fantazii. Tak úspěšně dokázala ilustrovat kupříkladu egyptské či indiánské báje a legendy. Ztvárnila jako její velký výtvarný vzor dokonale pravěk, zámoří i současný Orient nebo třeba Severní Ameriku v časech osidlování bledými tvářemi. Každý z námětů či zadání nejprve řádně prostudovala do každého sebemenšího detailu, aby maximální míře dodržela požadavky na reálie, pak se pustila do malby či kresby se snahou až fotografickou.
Díky tomu Inka Delevová zvládla nad jiné těžký úkol – práce pro nejrůznější didaktické pomůcky. Nástěnné obrazy pro školy, anatomické plakáty pro lékaře a studenty medicíny, i učebnice a atlasy kupříkladu okrasného i zpěvného ptactva, druhy orchidejí, mechy a lišejníky, houby, kaktusy, savce, obojživelníky, plazy, motýli, pavouky, mořské i suchozemské živočichy, byliny a koření a mnoho dalšího.
Inka Delevová byla nejenom velký talent, ale i mimořádně pracovitý člověk. Neznala slůvko „nelze“, řídila se po celý svůj tvůrčí život známou větou z antiky – ani den bez čárky. Aristotelovo rčení plnila do posledního písmenka. Navíc dokázala být báječnou maminkou své dceři Dianě, která se „pomámila“ a jest též dobrou výtvarnicí.
Válečné bubny zní nad Ohiem
Jednou z velkých rozdělaných prací, které již Inka Delevová nestačila dokončit, byl knižní komiks pro mládež s historicko- dobrodružným příběhem z časů Moravians brathrs, kteří odešli po Bílé hoře s jednou ze svých misijních cest až do Severní Ameriky, před vyhlášením nezávislosti Spojených států. Moravští bratři, pobělohorští exulanti, se za “velkou louží“ stali se svou vírou a ideou nenásilí a bohabojného života pšeničným zrnkem mezi dvěma mlýnskými kameny, které je posléze téměř rozdrtily. Angličané ani Francouzi nemohli ve svém boji s kolonialisty o vládu v nové Americe potřebovat mírové pacifisty, kteří učili Indiány nejenom orat a sít, ale i žít v morálce nad všechny morální: Nezabiješ.
Děj komiksu se tedy odehrává v roce 1772, kdy Moravan David Zeisberger založil náboženskou obec Schoenbrunn v malebném údolí řeky Tiscarawas na území nynějšího státu Ohio, čtyři léta před prohlášením nezávislosti USA. Zdejší indiánský kmen Delaware, Želvy, jeden z nejbojovnějších rodů, byl obrácen na českobratrskou víru díky našim misionářům. Zanechal kočovného života a pod vůdcovstvím Davida Zeisbergera vznikla rychle vzkvétající osada, čítající šedesát srubů, školu i „Gremeinde Saal“, modlitebnu v podobě kostelíka skromného jak víra Moravians brathrs, jehož podobu známe z rožnovského skanzenu, kde si též Inka Delevová v přípravě na kresby vzpomínaného komiksu v touze být co nejrealističtější pořizovala řadu skic.
Mírumilovným osadníkům však nebylo dopřáno těšit se dlouho z poklidu svého života. Jejich strategická poloha znamenala i jejich konec. Osada totiž ležela na křižovatce mezi nynějším městem Pitsburgh, Detroit a Michigan. Fort Pitt, pevnost a poslední výspa bílé civilizace Američanů-kolonistů, a Detroit, opěrný bod Britů, protivníků kolonistů, tedy bylo územím, kde se nevyhnutelně musely střetnout zbraně. Korunní vojsko královny se s oblibou spojovalo s bojovnými kmeny indiánů, kteří ze anglický žold ochotně pořádali loupežné a vražedné nájezdy nejenom na kolonisty, ale i n jejich mírumilovné spojence, své bývalé indiánské protivníky.
Situace vrcholí v roce 1782, kdy Angličané se svými spojenci, Shawnees Indiány, masakrují jak Schoenbrunn, tak i druhou prosperující osadu Gnadenhuetten – Osadu míru. Pokřtění Mohykáni a mnoho z Moravských bratří umírají v plamenech hořících osad, vypálených Angličany i s kostely – aby po několika staletích ožili v textově i kresebně mimořádném komiksu pro mládež.
Inka Delevová se na tuto jedinečnou práci připravovala tradičně pečlivě. Studovala dobové vojenské uniformy, zbraně, indiánské reálie
včetně válečných malování a zdobení čelenek s péry. K dispozici měla i odborné publikace archeologické společnosti státu Ohio, které ve dvacátých letech minulého století celé původní sídliště Moravských bratří prohlásila státním parkem a památkovou rezervací a zbudovalo i repliky osadních srubů, včetně modlitebny v Schoenbrunnu v Ohio z roku 1773.
Na pracovním stole Inky Delevové, po jejím zářiovém odchodu, zůstal ležet scénář celého komiksu, pečlivě rozpracovaný do každé stránky i obrázku, též několik prvních návrhu ilustrací. Je těžké předpokládat, kdo se toho nelehkého úkolu po „Burianovi v sukních“ zhostí.
Ivan Černý
Foto Miroslav Feszanicz a archiv
