I když jsme všichni z pražského kruhu milovníků snímků Františka Dostála, legendárního vršovického fotografa dobře věděli, že má svá léta a není na tom zdravotně dobře, zpráva o jeho úmrtí v předvánočním čase nás zaskočila a rozbolela. Jak se rozloučit s kamarádem a kolegou takříkajíc od novin, než vzpomínkou na něho?
Úmyslně autor těchto řádek neříká nekrologem, neb to zní strašně studeně až ledově. František, jak jsme ho všichni dobře znali, byl celoživotním nosičem dobré nálady. K humoru a smíchu neměl nikdy daleko a slzy byly to, co měl ve svém okolí vždy velmi nerad. Vsadím se, že by je v našich očích neviděl rád ani nyní…
Souputníci a kamarádi
Franta Foto, jak zněla jeho přezdívka, byl nejenom vynikající fotograf, ale též mimořádně pracovitý dělník černobílé fotografie. Již pěkných pár let vydával jeden až dva tituly svých fotoknih ročně! Sklízí, co zasel, říkalo se o něm. V současné době se do tisku připravovala jeho jedinečná publikace fotohumoru, její vydání se ale již nedožil.
Následující řádky si dovolím psát v první osobě, jelikož jsme byli přibližně stejně staří – František měl náskok pouhé jedné desítky let. Navíc jsme se posledního půl století setkávali více či méně pravidelně na stránkách široké plejády novin a časopisů. Moje maličkost jako publicista, František Dostál s fotografickým aparátem v ruce i srdci. Já svou novinářskou kariéru začínal v sobotní příloze deníku Práce roku 1972. První honorář za fotografii dostal Dostál v roce 1964 v oblíbeném týdeníku Květy, a od onoho dvaasedmdesátého jsme se míjeli na chodbách nejrůznějších redakcí s přátelským úsměvem a frází: Jde to?
Jde to, ale dře to… vtipkovali jsme v letu za náměty. My „od novin“ v pracovní době, František, profesionální amatér, či amatérský profesionál, ve svém volném čase. Ten velikán české fotografie, o kterého se přetahovala všechna pražská nakladatelství se svými periodiky, se totiž nikdy nenechal v žádné redakci zaměstnat a měl své civilní povolání. Jak vždy zdůrazňoval, nejraději měl svobodnou volbu při tvorbě fotografie a nemínil se nechat řídit nadřízenými a omezovat nějakými mantinely.
Jeho snímky byly (a jsou) vždy skvělými „ilustračkami“, jak se říká v novinářském žargonu. Svými momentkami František zdařile osvěžoval leckdy příliš upracované stránky deníků, týdeníků, měsíčníků i nejrůznějších čtvrtletníků a občasníků, co u nás vycházelo a vychází.
Frantu Foto vždycky přitahoval život obyčejných lidí, pohybujících se kolem něho. A není se čemu divit, že zamířil hledáček svého fotoaparátu i do oblasti vtipu či rovnou fotohumoru.
Život tropí hlouposti
Když listuji v maketě připravované knihy a vzpomínám na jeho rubriku v legendárním humoristickém Dikobrazu, tak musím konstatovat, že František ve fotohumoru exceluje. Jeho snímky, pořízené s reportérskou brilantností, přivolávají úsměv a vyvolávají dobrou náladu. Nejedná se ale o až tak groteskní situace, kdy by nám hrozila křeč bránice, ani o podbízivý, prvoplánový humor, natož pak aranžované snímky ala účel světí prostředky. Jelikož František Dostál prakticky svůj aparát nikdy neodkládal a v noci ho dokonce míval na nočním stolku (co kdyby se něco semlelo, aby to mohl vyfotit), a měl nejen výtvarné vidění, ale i smysl pro detail i nesmysl, dokázal spatřit před stiskem spouště i malý okamžik s jistotou, že ten časem osloví i další lidi.
Tehdejší velmi populární satirický týdeník pilně zásoboval k velké zábavě čtenářstva dikobrazí rubriku Život tropí hlouposti. O jeho snímky žadonil tehdejší Mladý svět, Ahoj na sobotu, mj. i Vlasta a všechny sobotní přílohy deníků, od Lidové demokracie, Svobodného slova, Rudého práva, Prace či v neposlední řadě i Mladé fronty. A František, známý to dobrák, takříkajíc od kosti, se nenechal prosit…
Posledních třicet let byly náměty jeho tvorby především lidé pražských ulic. Jak říká wikipedie, pro jeho dílo je typický jemný humor, těžící z často absurdních setkání více nesourodých prvků na jednom obraze. Přeloženo do češtiny, na jednom z Františkových snímků kupříkladu usedá rytíř v brnění do vozu taxislužby, což je samo o sobě skvělé dada. Bezkonkurenční je kupříkladu záběr na sídlo České tiskové kanceláře u Václavského náměstí, po demolici sousedního domu, takže vzniká dojem konce ČTK. Úžasný je pak kupříkladu fotofórek z Dostálova nejúspěšnějšího cyklu Letní lidé (knižně spatřil světlo světa ve dvou dílech) – na říční hladině dáchající muž s půllitrem piva na vystouplém břiše.
Závěrem mého krátkého vzpomínání na Františka Dostála si dovolím ocitovat Mistra fotohumoru z posledního, dvacátého čísla jeho sešitového magazínu FOTOřečiště běžně majícího sto stran rozsahu, plného skvělých, povětšinou veselých Františkových snímků a též jeho glos, fejetonů, postřehů a názorů:
„Před mnoha lety se nechal slyšet Buonarroti Michelangelo (1475 – 1564), že cílem umění je činit svět šťastným. Plně souhlasím, i když se ani trochu nepovažuji za umělce. Nicméně, při spatření usmívajících se tváří nad mými fotografiemi cítím, že asi kousíček potěšení jsem lidem upřímně nabídl…“
Mimochodem, psaní mu šlo stejně tak výborně, jako fotografování a až do svého konce byl pravidelným přispívatelem do LUKu, listu pro literaturu, umění a kulturu, vydávaným Unií českých spisovatelů.
Curriculum vitae
Franta Foto, vršovický rodák a patriot (nar. 21. července 1938, zem. 5. prosince 2022), studoval na průmyslové škole strojnické 1953 – 57). Zde se poprvé seznámil s fotografií při rentgenové kontrole kvality svárů. Dlouhá léta pracoval jako konstruktér obráběcích strojů ve firmě Škoda v Praze. Má za sebou pět desítek výstav svých fotografií, jeho dílo je zastoupeno v řadě soukromých i státních sbírkách a je vyhledáváno sběrateli.
Vyšlo mu patnáct autorských knih širokého tvůrčího záběru. Mimořádně úspěšná byla kupříkladu publikace aktů „Jak jsem potkal Evy“, shora zmíněný dvoudílný titul „Letní lidé“, „Trvalé bydliště Praha“ či „Mé Vršovice“, „Lidé v pravdě podobní“, „Život na psí knížku“, „Praha zezadu“ nebo „Paříž“ kam si s fotoaparátem v ruce párkrát odskočil se svou celoživotní Múzou, partnerkou jak v pracovním, tak i volném čase a vydavatelkou Alenkou Vykulilovou.
Jeho snímky také ilustrovaly prózu i poezii řady autorů zvučných jmen, jako kupříkladu Karla Sýse, Ondřeje Neffa, Jana Vyčítala, Evy Frantinové či Jiřího Žáčka. Nebo Zdeňka Hrabici, novináře a spisovatele, který nás též opustil v čase předvánočním. Jako by se ti dva bardi dohodli na tom, že nám zkazí svátky. Ale protože František Dostál si na humor zvaný černý příliš nepotrpěl, sveďme to na náhodu. Jisté však je, že František Dostál v roce 2008 obdržel cenu Ministerstva kultury ČR za přínos amatérské fotografii, což ho sice potěšilo, ale více si vážil ocenění „Nejkrásnější kniha roku“, který obdržel za tituly „Trvalé bydliště Praha“ a ještě pak ještě za knihu „Lidé v pravdě podobní“.
Ivan Černý
Foto archiv A. Vykulilové
